Má prvotina na pokračování se kterou jsem na www.004.cz vůbec začínal. Bohužel jsem ji musel na čas odstranit, ale opět nastal čas, kdy ji sem mohu znovu vrátit. Cítím, že sem patří. Je psána srdcem a v některých věcech v ní čerpám ze svého života. Přesto nejde o autobiografii, ale jen o výplod mé fantazie.
„No to je skvělý,“ zaradovala se Martina upřímně. „Kdo to je?“ Ani se neptala o jaký inzerát jde. Věděla, že Petr jiné, než seznamovací inzeráty nikdy nepodával. Jenom od té doby co se rozešli s Pavlem se uzavřel do sebe a rezignoval. Od té doby se jen trápil, opíjel a užíral.
A proč vůbec zase začínat? Stále pořád dokola. Pocit beznaděje a nechuť do dalšího života, střídající věčné, nekonečné a bolestné čekání, které pojednou zmizí a je vystřídáno štěstím a radostí o kterém si člověk myslí, že už je tu napořád a je trvalé a tolik vytoužené. Štěstí a radost, obojí vykoupené tisíce slzami a litry vypitého vína.
Jenže jak je to vše bláhové. Ve chvíli, kdy to člověk nejméně čeká, přichází dýka, vražená do zad. Ona ani tak nepřichází naráz. Ona už delší dobu řeže a škrábe, ale člověk ji necítí. Nebo spíše nechce cítit. Ten pocit štěstí a radosti jsou natolik vytoužené a vyplakané, že člověk ani nechce vnímat to ostří, které nás straší už delší dobu. Nakonec tomu stejně nikdo neunikne. Ostří projede a vždy zasáhne. Přesně. Neomylně, ale o to bolestivěji.
Najednou se rozsvítil displej a ozvalo dvojí zapípání. Neklamné znamení, že přišla textovka. Petr se ani nenamáhal podívat se na stůl, kde byl mobilní telefon položen. Ležel nahý, jak ho pán Bůh stvořil, na nerozestlaném gauči a nepřítomně koukal do stropu po kterém se honily světlo a stín, podle toho, jak se mihotal plamínek svíčky. Do toho se pokojem linuly melancholické tóny magické flétny z cédečka.
Jediné co Petra čas od času donutilo se pohnout, byla chuť na další již nepočítaný doušek vína a touha po již, také nepočítané cigaretě. Prostě tam ležel nahý, již přiopilý, společně se svýma myšlenkama.
„Proč vůbec začínat?“ povzdechl si Petr se slzami na krajíčku a když dopil zbytek vína ze skleničky, zapálil si další cigaretu. V té chvíli zrovna dohrálo cédečko. Petr ho tedy vyměnil za jiné a když už stál, vzal prázdnou skleničku a vyšel z pokoje. Z předsíně, kam vešel, chtěl vejít do jejího pokoje, ale ještě dříve si odskočil na záchod. Potom přes její pokoj prošel do kuchyně, kde si dolil další víno. Když se vrátil zpět do svého pokoje, zavřel za sebou dveře a pro jistotu se o ně opřel ještě zády. Bylo to zbytečné, nikdo za ním nešel, byl doma sám. Ale jeho pokoj plný směsice kouře z cigaret, vůně z vonných tyčinek a tónů z právě přehrávaného cédečka, to bylo jeho království. Tady se utápěl se svou hořkostí, vnitřní bolestí, nenávistí i touhou zároveň do mnoha doušků vína.
„Chlastem nic nespravíš, jen se zničíš,“ slyšel v duchu její slova.
Bylo to jen jeho v mysli, ale tahle slova v poslední době od ní slýchával tak často, že už se mu vryla nesmazatelně do paměti. Byla to slova plná vzteku, bolesti i strachu zároveň. Byla to slova plná bezmocnosti i pravdy. A právě ta pravda Petra tolik pobuřovala. Byla to její slova, která v poslední době říkala mnohokrát, ale zbytečně. Přesto je opakovala stále znovu a se stále větším vztekem a obavou.
Petr věděl, že ho má ráda a on miloval ji. Miloval svým způsobem. Byla to jiná láska než po které toužila a kterou by si zasloužila. Ale tu jí Petr dát nemohl i kdyby chtěl. Ona to věděla a přesto ho měla ráda. Sice už jinak, než když se poznali, ale láska to byla stále.
Věděl to a dokonce ho to i mrzelo, ale jeho bolest a vnitřní zmatek byli silnější. Proto se stále víc a víc uzavíral do své samoty. Samoty plné bolesti, zklamání a nenávisti. Proto tolik pil. Pomáhalo mu to zapomenout. Vlastně ani ne zapomenout, ale spíše přežívat. Pomáhalo mu to se vyplakat a zároveň otupět. Bylo to sice primitivní, ale zároveň jediné co momentálně chtěl a dokázal.
Odlepil se od dveří a mírně nejistým krokem došel ke gauči. Skleničku, ze které se napil postavil na stůl a znovu si zapálil. Potom se natáhl na sedačku a vzal mobil do ruky. Neudělal to cíleně. Byl to spíše zvyk. Zvyk z doby, kdy netrpělivě čekal na každou textovku od Pavla. V té době nešel bez svého telefonu ani na záchod. Byla to posedlost, ale to mu bylo jedno. Byl zamilovaný a konečně měl pocit, že našel tu svou lásku. Lásku tolik vytouženou i vyplakanou. Až si z něho Martina dělala legraci. Ve skutečnosti však byla ráda, že se konečně přestal užírat a trápit. Byla šťastná s ním a tu lásku mu ze srdce přála.
Bylo to v době, kdy mu už odpustila ty promarněné čtyři roky života, které mu zbytečně obětovala. V té době už věděla, že on jí nikdy nemůže milovat tak jak by si přála, ale přesto ho měla stále ráda. Celé to štěstí, jeho lásku prožívala s ním. Bohužel s ním prožívala i ta období, kdy kolem něho začínal kroužit ten ostrý nůž, který škrabal, řezal, ale který Petr nechtěl vnímat. Snad ho skutečně z počátku ani nevnímal.
Cítila to a tušila již delší dobu a taky se ho snažila varovat. Ale bezvýsledně. On miloval. A ona mu nechtěla nakonec ublížit dříve, než ho to stejně neminulo. Proto tu o to víc byla, když ten nůž zasáhl naplno. Hodně to bolelo, ale ona tu byla s ním, aby tu ránu rychle ošetřila a trochu mu ulevila.
Ten nůž zvaný konec, rozchod či kopačky, zasáhl přesně na silvestra. Týden od Pavlovy poslední návštěvy. Ten den, asi dvě hodiny před silvestrovskou půlnocí dvakrát zapípal jeho mobilní telefon a strohá, ale krutá textovka ukončila vše hezké. Věděla, že to jednou přijde, ale Petr byl hluchý a slepý. Proto se snažila být s ním, když ten nůž, který nemohla zastavit, alespoň rychle vytáhla a ránu rychle ošetřila. A dělala to pro něho i přesto, že to byla pěkná holka, která mohla mít leckterého kluka. Ona však věděla, že teď jí potřebuje hlavně Petr.
Petr típl zbytek cigarety, ale hned si zapálil další. Potom se natáhl a otevřel přijatou textovou zprávu.
„Ahoj Petre. Jmenuju se Nick a dekuju za krasny inzerat na ktery s nadeji odpovidam. Pokud je to stale aktualni, budu rad, když se ozves. Nick.“
Petr si textovku ještě několikrát přečetl. Zprvu to moc nechápal. Bylo jasné, že je to nějaká odpověď na nějaký z jeho mnoha inzerátů. Ale na který? Podal si jich několik, ale poslední už před delší dobou. Bylo to těsně předtím, než se seznámil s Pavlem. A to už je skoro tři měsíce. Pár dní potom co si podal poslední inzerát se seznámil s Pavlem a tak všechny odpovědi pro něho přestaly být aktuální. S Pavlem spolu chodili něco přes dva měsíce.
Najednou nevěděl co má dělat. Po pravdě nebyl ani připraven na další seznámení. Bál se toho, čekat jak to dopadne. Zároveň však toužil po lásce a někom koho by mohl milovat. Pořádně se napil ze sklenice. Vína v ní znatelně ubylo a zapálil si další cigaretu. Ani si neuvědomil, že v popelníku mu ještě jedna hoří. Posadil se tak, že si nohy natáhl na protější křeslo a zády se opřel o zadní stěnu gauče a začal uvažovat.
Opravdu nevěděl co má dělat. Tak moc toužil po lásce a po tom někoho milovat, ale zároveň se šíleně bál dalšího zklamání. Měl obavy z toho, že v sobě nedokáže najít dost odvahy, aby znovu podstoupil ten nekonečný maratón seznamování. Tušil, že to sice chce, ale zároveň z toho měl hrozný strach. Ta nejistota, jestli ten neznámý je ten pravý, jestli se budou jeden druhému líbit. Jestli ten případný vztah bude mít nějakou perspektivu, zda tomu Nickovi nejde jen o postel. A spousta dalších ALE. Tisíce otázek, ale ani jedna pořádná odpověď.
Petr i když byl v celku dost ješitný, co se jeho osoby týkalo, neměl však nějak přehnané iluze o svém fyzičnu. Věděl, že není jeden z těch hezounků z různých časopisů pro gaye. Taky třicítka na krku z něho už nesmazatelně udělal, alespoň co se věku týče, mladého vyzrálého muže se střední postavou a ubývajícími vlasy na čele. Přesto v koutku duše věřil, že není úplně k zahození. Tomu nasvědčovalo i těch několik seznámení se vždy mladšími kluky. Nikdy z toho však nebylo nic pořádného. Petr z toho měl pocit, že po svých protějšcích chce asi více, než mu mohou dát. Nebo chtějí dát.
Vždy hledal víc než jen lásku na jednu noc. Ne, že by nestál o sex, ten velice miloval, ale on k tomu hledal i lásku. Té měl na rozdávání, ale zároveň ji požadoval. A zřejmě tuhle kombinace nebylo zrovna jednoduché najít. Alespoň tohle si Petr myslel a byl o tom i přesvědčen. Zároveň to bylo jeho osobní vysvětlení ke svým nezdarům.
„Ahojky zlatko. Jak se vede?“ ozvalo se za Petrovo zády. Až se lekl. Otočil se a ve dveřích do svého pokoje spatřil Martinu.
„Celkem to jde,“ pokusil se o úsměv, když se vzpamatoval z leknutí. Zvedl se a šel ji přivítat přátelským políbením.
Ona mu jeho políbení opětovala a roztomile se usmála. Neodpustila si však vyčítavý pohled. Hned poznala, že se zase opíjí a užírá. Na to ho znala moc dobře. Petr však dělal, že ten pohled nevidí. Přátelsky ji objal a odvedl ke gauči.
„Tak jak bylo v práci?“ zeptal se a podal ji zapálenou cigaretu.
„Celkem dobře. Ale koukám, že ty ses taky nenudil,“ neodpustila si malé rýpnutí.
„Nebudeme to Martí rozebírat?“ podíval se na ni tázavě i když odpověď ani nečekal a ani ji nechtěl slyšet. „Máš hlad?“
„Díky nemám, ale dala bych si kafe,“ povzdechla si rezignovaně Martina.
Petr se zvedl a odběhl do kuchyně. Ani jednomu z nich nevadila jeho nahota. On se před ní nestyděl a Martině to nevadilo. Byly tu oba doma a věděla, že Petr si takhle nejlépe odpočine a uleví. Navíc spolu žili skoro čtyři roky jako partneři a to až do doby, než se jí Petr přiznal, že je gay.
Každý by čekal, že ho bude nenávidět, ale pro ní to byla úleva. Vždycky ho milovala, ale poslední dobou to neklapalo a ona brala ty jeho útěky do sebe, jako svoji chybu. Věděla, že on ji má taky rád a potom co se jí přiznal, si tím byla jistá. Navíc si asi dokázala představit jak se musel cítit a trápit po celou tu dobu. Proto mu nikdy nevyčetla ty ztracené čtyři roky života. Od té doby byli přátelé. Bylo to přátelství, které okolí nechápalo, ale jim to nevadilo. Oni věděli své.
„Tak tady je jedna kávička,“ volal Petr už od dveří a když došel k sedací soupravě, postavil před Martinu kromě šálku s kávou i skleničku s vínem. S ním nezapomněl ani na sebe. Měl radost, že ji vidí i když na druhou stranu ho vyrušila z jeho rozjímání.
„Co nového?“ zeptala se Martina, když viděla, že Petr opět upadá do své trudomyslné nálady.
„Ale celkem nic. V práci všechno při starém. Jenom jsem dostal textovkou odpověď na svůj inzerát.“
„No to je skvělý,“ zaradovala se Martina upřímně. „Kdo to je?“ Ani se neptala o jaký inzerát jde. Věděla, že Petr jiné, než seznamovací inzeráty nikdy nepodával. Jenom od té doby co se rozešli s Pavlem se uzavřel do sebe a rezignoval. Od té doby se jen trápil, opíjel a užíral.
„Já nevím,“ pokrčil Petr rameny. „Je to nějakej Nick, víc o něm nevím.“
„A už jsi mu alespoň volal? Nebo napsal?“
„Ještě ne. Když já nev..... ."
„Co nevíš?!“ skočila mu Martina do řeči.
„Nevím jestli to má cenu? Zase čekat na další zklamání,“ povzdechl si Petr.
„Nech už toho!“ okřikla ho. Cítila, že se Petr začíná zase litovat a i když jí to taky trápilo, chtěla, aby se konečně už postavil na nohy a začal se sebou něco dělat. Ta jeho sebedestrukční nálada trvala už čtrnáct dní. Od rozchodu s Pavlem.
„Jestli opravdu Petře hledáš to pro co se tady permanentně opíjíš a užíráš, tak neváhej. Člověk musí nejen o věci mluvit, ale taky pro to něco udělat. Takže jestli opravdu toužíš po lásce jak stále tvrdíš, tak koukej tomu Nickovi zavolat, nebo napsat.“
„Já vím,“ povzdechl si Petr. „Jenže co když to zase nebude ten pravý. Zase ta nejistota, ten strach a …. .“
„Sakra!“ vylítla naštvaně Martina. „Co tedy vlastně doopravdy chceš, do prdele?! Já vím, že to bolí, ale samo to nepřejde. Musíš pro to taky něco udělat ty sám. A ne tady jen sedět, chlastat a litovat se.“
Petr věděl, že je Martina opravdu naštvaná. Taky cítil, ale co si nechtěl přiznat, bylo, že má vlastně pravdu. Choval se jako zbabělec a nevěděl jak dál.
„No tak prcku, nečerti se. Já si opravdu chci někoho najít a slibuji, že tomu Nickovi napíšu. Pak ti řeknu co a jak,“ snažil se ji uklidnit.
„To jsem zvědavá? Víš, že ti ráda pomůžu. Alespoň tedy podle svých možností, ale musím vidět, že pro to děláš i ty sám něco.“
Petr si sice ještě nebyl úplně jistý, jak to udělá, ale nechtěl Martinu dráždit. Jediné co jí mohl slíbit, že se mu ozve. Kdy, to sice ještě nevěděl, ale to teď nechtěl řešit. Podle jeho mínění na to bylo času dost. Proto raději převedl řeč na jiné téma a začal se s Martinou bavit o psech, které měla tak ráda.