Nemám ten pocit!“ vybuchla Jana, „kdybych měla čekat na tebe, až se k něčemu rozhodneš, tak nemáme vymalováno ani za dva roky!“
„Jistě. Já doma nic nedělám, o nic se nestarám a o vše musíš zařídit ty,“ utrousil jsem ironicky její oblíbený argument.
„Ano, je to pravda!“ nezklamala.
Jasně, byl jsem ironický a možná i zlý, ale rozhodl jsem se jednou provždy dotáhnout tenhle věčně doutnající spor až do konce. Doposud jsem v zájmu klidu domova vždy ustoupil. Dnes jsem však nechtěl, a hlavně nemohl. Cítil jsem stále víc, že se tady dusím.
„Letos bychom měli vymalovat,“ zaznamenal jsem z kuchyně, kromě jiného. To jiné byla i libá vůně připravované večeře.
Ne, že bych neslyšel. Slyšel jsem velmi dobře, ale mlčel jsem.
„Říkám, že bychom měli vymalovat!“ pronesla Jana znovu. Tentokrát zněl její hlas mnohem zřetelněji.
Jak by ne, stála ve dveřích do pokoje. Pomalu jsem zvedl pohled od monitoru svého počítače ke své partnerce.
„Já tě slyším,“ odpověděl jsem na půl úst a svůj pohled opět upřel k textu na ploše monitoru.
„Tak by jsi alespoň mohl odpovědět!“ začala Jana zvyšovat na hlasitosti ve své konverzaci. I když jsem se na ni nepodíval, cítil jsem, že tam stále stojí a sleduje mne. Doslova jsem cítil její pichlavý pohled.
„Dobře,“ zamumlal jsem a nadále se věnoval své práci.
Hořel mi termín a já to musel dnes bezpodmínečně dodělat.
„To ti nestojím, Filipe, ani za kloudnou odpověď?“ ozvala se znovu Jana.
Mohl jsem odpovědět několika způsoby. Od milé omluvy, až po ironickou poznámku. Zvolil jsem něco bližšího k té druhé možnosti.
„Něco se ti tam pálí.“
Po chvilce jsem se překvapeně podíval ke dveřím. Očekával jsem totiž hysterický výstup. Místo toho však bylo ticho a Jana už na svém místě nebyla.
Už při cestě z práce jsem se zařekl, že dnes nebudu protivný a budu hodný. Ale ten pocit tísně a dusna, který mne ovládal kdykoliv jsem vstoupil do našeho bytu, byl silnější, než má předsevzetí.
Žili jsme spolu s Janou už třetí rok. Na začátku jsem si byl jistý, že ona je ta pravá, kterou jsem hledal pro život. Vždy jsem toužil po veliké lásce. A nejen ji brát, ale hlavně dávat. A Jana mi na počátku naší známosti ten pocit dávala.
Poznali jsme se v den mých třicátých narozenin. To ji na moji oslavu přivedl náš společný kamarád. Do dneška ho podezírám, že to udělal schválně, abych už nebyl sám. Podle jeho slov, když je chlap ve třiceti sám, tak je buď nemocný, nebo homosexuál.
Jana byla tou dobou také sama. Musím přiznat, že od první chvíle mne upoutala. Byla sice menší a drobné postavy, ale tak obyčejně krásná, že jsem z ní nemohl při vzájemném představování spustit oči.
Od té chvíle ji můj pohled doprovázel všude, kam se hnula. Choval jsem se jako puberťák. V koupelně jsem se byl několikrát učesat a navonět a kolem Jany chodil se zataženým břichem. I když svých devadesát kilo živé váhy jsem těžko mohl schovat.
Čím více se nálada na mých narozeninách uvolňovala, tím více jsem se snažil být Janě na blízku. Okouzlila mne nejen svým vzhledem, ale kromě těch jejích velkých kukadel, mne přitahovala i svou vtipnou a veselou náladou, kterou nenuceně bavila společnost.
To vše, k tomu ten dlouhý půst, kdy jsem byl sám, a i množství vypitého alkoholu způsobilo, že k ránu, když se všichni hosté rozešli, skončili jsme s Janou v mé ložnici.
Po třech měsících jsme spolu začali žít a budovat naše hnízdečko lásky. Nevím, co jsem od toho očekával, ale v tu chvíli jsem věřil, že se dokážu změnit.
„Tak jak to bude s tím malováním?“ zeptala se Jana, když jsme se v kuchyni posadili k večeři.
„Říkala jsi, že je potřeba vymalovat,“ konstatoval jsem.
„Ano, říkala a tak čekám, co mi na to odpovíš?“
Kdybych ji neznal, věřil bych tomu, že ji opravdu zajímá můj názor. Ale od první chvíle, kdy mi sdělila tu novinu s malováním, jsem věděl, že se mne neptá. Prostě mi to sdělovala.
Ono ptát se, nebo se na něčem domlouvat, to nebyl její styl. Kdo ji neznal, nevěřil by mi, ale skutečnost byla taková. Jana vůbec neměla potřebu se radit a spolurozhodovat. A to nejen ohledně malování.
Brala zcela jako samozřejmost, že se k něčemu rozhodla a výsledek mi prostě sdělila. Dělala to však takovým způsobem, že kdo ji opravdu neznal, tak by měl pocit, že u nás rozhodujeme o všem jen a jen spolu a v nejlepší shodě.
Skutečnost byla však taková, že většinu věcí jsem se dozvídal už jako hotovou věc. Třeba i to, že za hodinu k nám přijede na víkend její maminka.
Nic jsem proti své skoro tchýni neměl, ale to, že to měly domluvené už několik dní před jejím plánovaným příjezdem a mne se to řeklo na poslední chvíli, to byl jen vrchol ledovce. Takto to chodilo totiž skoro ve všem.
Za poslední rok, kdy jsem tyhle věci začal vnímat mnohem citlivěji, protože jsem po delší úvaze musel sebekriticky přiznat, že Jana byla vždy taková, mi to začínalo stále více vadit. Popravdě řečeno, část viny padala i na mou hlavu, protože kdybych už na začátku dal najevo, že i já jsem součástí této domácnosti, nemuselo to dojít tak daleko.
Ale omluvou, alespoň pro mne přede mnou samým bylo, že jsem měl Janu velmi rád a věřil jsem jí. Hodně velkou roli v tom hrála i skutečnost, které jsem se usilovně bránil, ale zjišťoval, že se neubráním.
„Můžeš mi, Jani, říci, proč tu hraješ zase divadlo?“ zeptal jsem se jí, když jsem odložil příbor a upřeně na ni pohlédl.
Snažil jsem se ovládat a hleděl na ni bez známek hněvu, který mnou ve skutečnosti cloumal. Byl jsem si jistý, že Jana už je naladěna na hádku a já k tomu nechtěl zavdat příčinu.
„Jaké divadlo?“ podivila se Jana a rovněž odložila příbor. Alespoň jsem mohl mít jistotu, že mne neprobodne vidličkou.
„Podívej, lásko, že je potřeba vymalovat, jsi se rozhodla už dávno, a jak už také vím, stačila jsi to sdělit i mamince, která mi dnes volala, kdy nám má přijet pomoct s úklidem. Takže i ona už to ví dlouho a hlavně dříve než já.
A podle toho, jak tě znám, věřím, že už máš naplánovaný nejen termín, ale i barvu a jiné věci. To abys celou věc probrala nejdříve se mnou, protože jde o náš byt, považuješ za zbytečné, takže nechápu, proč celé to divadlo?
Prostě jsi mi mohla oznámit, že budeme malovat a abych se na to mohl připravit,“ uzavřel jsem svůj monolog a zakončil ho obřadným zapálením cigarety.
Mé předsevzetí nevyprovokovat hádku bylo pryč. A tou cigaretou jsem to jen zpečetil, protože Jana nenáviděla, když jsem kouřil v bytě, a u jídla, to už vůbec.
„Musíš kouřit!? Večeříme!“ vyjekla Jana, jak jsem předpokládal, „ještě jsme nedojedli!“
„Já už ano a nyní mám chuť na cigaretu.“
„Jak jsi to myslel s tím divadlem?“ změnila Jana náhle téma, protože ji došlo, že cigaretu netípnu.
„Už jsem ti to vysvětlil.“
„Nemám ten pocit!“ vybuchla Jana, „kdybych měla čekat na tebe, až se k něčemu rozhodneš, tak nemáme vymalováno ani za dva roky!“
„Jistě. Já doma nic nedělám, o nic se nestarám a o vše musíš zařídit ty,“ utrousil jsem ironicky její oblíbený argument.
„Ano, je to pravda!“ nezklamala.
Jasně, byl jsem ironický a možná i zlý, ale rozhodl jsem se jednou provždy dotáhnout tenhle věčně doutnající spor až do konce. Doposud jsem v zájmu klidu domova vždy ustoupil. Dnes jsem však nechtěl, a hlavně nemohl. Cítil jsem stále víc, že se tady dusím.
„Když myslíš,“ opět jsem se ušklíbl, „ale mne už nebaví věčně čekat na to, co vymyslíš, schválíš a uznáš za vhodné mi sdělit. Nebo kdy mi co dovolíš. Jednou jsme partneři, tak bychom se měli domlouvat.“
„Jasně! To bych se nikdy ničeho nedočkala!“
„Za těchto okolností opravdu ne,“ připustil jsem, „už mne to opravdu nebaví. Když něco navrhnu, je to špatně a jakmile rozhodneš o něčem ty, nemáš zapotřebí si o tom se mnou ani promluvit. Můj názor tě nezajímá a vyřešíš to tak, že mi to sdělíš a tím to končí.“
„Ale já se tě ptala,“ pokusila se Jana o obranu a nešlo přehlédnout, že od hysterické výměny názorů přechází ke zbrani nejúčinnější – k pláči.
„Aha. Jistě, řekla. Dnes, asi před hodinou. Jen s takovým detailem, že už to ví všichni okolo a jak to bude, je už dopředu rozhodnuto. Ale to je už detail,“ vynutil jsem ze sebe škodolibý smích, i když mi do něj nebylo.
„To mám za to, že chci, aby to tu bylo hezké, abychom žili jako lidé, a že ti nechci přidělávat starosti,“ povzdechla si Jana a začala plačtivě posmrkávat do připraveného kapesníčku.
„Jani, napadlo tě někdy, že i já jsem součástí našeho vztahu, této domácnosti, a že bych byl taky rád, abych mohl o něčem rozhodovat, něco navrhovat a podobně? Abych mohl mluvit do toho, kam pojedeme na výlet, kdy na dovolenou? Napadlo tě to někdy?“
„To je zajímavé, že jsi se nikdy neozval. Nevěděla jsem, že ti to vadí.“
„Budeš se možná divit, Jani, ale vadí mi to,“ povzdechl jsem si. „Je asi pravda, že je chyba i na mé straně, že jsem se měl ozvat. Několikrát jsem to sice zkoušel, ale zřejmě jsem byl málo důrazný. Už to tak nebude.“
„Jak to myslíš?“ polekala se Jana.
„Tohle nemá cenu. Bude lepší, když si půjdeme každý svojí cestou,“ prohlásil jsem pevným hlasem, i když mne to stálo mnoho přemáhání. Vůbec jsem nebyl tak klidný, jak jsem se snažil předstírat. Típl jsem nedopalek cigarety a zvedl se od stolu. Zamířil jsem rovnou do pokoje. Ani jsem se neohlédl.
Tak trochu jsem se cítil jako zbabělec. Byl jsem však rád, že jsem k tomu našel odvahu. To, že náš společný život přináší více bolesti než radosti, jsem cítil už delší dobu. Ale nikdy jsem nenašel odvahu s tím doopravdy něco udělat. Raději jsem lhal Janě i sobě.
Byl jsem si jistý, že na počátku našeho vztahu byla láska. Byla tam i nyní, ale přesto jsem věděl, že jdu korytem té nesprávné říčky. A o to více jsem asi vnímal ty peřeje, které se nám do cesty stavěly.
V ložnici jsem si zabalil několik nejnutnějších věcí na sebe a v pokoji přidal své pracovní věci. Jana seděla stále v kuchyni u stolu. Z počátku mi hrála na city pláčem. Zřejmě si myslela, že jde opět o jednu z mých malých vzpour, která mne zase rychle přejde a uklidním se. Nebylo by to poprvé.
Když však viděla, že kromě oblečení si balím i notebook, bez kterého jsem nedal nikdy ani ránu, pochopila, že dnes to myslím vážně.
„Ty někam jdeš, Filipe?“
„Ano, Jani. Jak už jsem řekl, tohle nemá cenu. Ani jeden z nás není šťastný a tenhle vztah nepřináší radost nikomu z nás,“ odpověděl jsem ji a hodil do tašky cédéčka se služebními věcmi.
„Vždyť si o tom můžeme promluvit.“
„Mluvili jsme o tom už mnohokrát,“ pousmál jsem se smutně a rozhlédl se po pokoji, zda jsem něco nezapomněl.
Ještě než jsem za sebou zabouchl dveře bytu, zaslechl jsem opětovné vzlykání. Nevím, zda to bylo jen demonstrativní ukázka, jak jí ubližuji, nebo zda pochopila, že to dnes myslím vážně. Bylo mi to však jedno. Dnes opravdu.
I když navenek jsem se snažil tvářit klidně, nepřístupně a sebejistě, vnitřně jsem se chvěl. Kdybych nedržel v rukách tašku s věcmi, jen stěží bych skryl, jak se mi chvějí. O tom, jak mi srdce bušilo, ani nemluvím.
Tašku jsem dal do kufru auta a sedl si za volant. Nastartoval jsem, ale nerozjel se. Nebyl jsem ve stavu, kdy bych mohl bezpečně řídit. Proto jsem nechal běžet motor na prázdno a zapálil si další cigaretu.
Svým způsobem jsem měl Janu stále rád. Takto se však žít už skutečně nedalo. Nejen kvůli sporům, které jsme měli. Stále více mi vadila její generálská povaha. Tedy kromě jiného.
Byl tu ještě další důvod, proč jsem se rozhodl náš vztah ukončit. A možná to byl ten nejzásadnější. Měl jsem z toho i velké výčitky svědomí, proto jsem se tak dlouho snažil to v sobě potlačit. Stále jsem věřil, že dokážu žít i jinak, než jak mi velelo srdce.
Tím důvodem byla touha. Touha po lásce. Po lásce muže.
Celé tři roky, co jsem žil s Janou jsem to o sobě věděl. Věděl jsem to už mnohem dřív, než jsme se poznali. Přesto jsem jí byl věrný a žádné úlety nevyhledával. Stále jsem věřil, že to v sobě dokážu překonat a žít normálně.
Ale touha po objetí, polibku a milování s klukem mne ovládala stále silněji. Někdy již tak mocně, že jsem myslel, že se z toho zblázním.
Že jsem na kluky jsem věděl už od vojny. Přiznal jsem si to však o mnoho let později. Nikdy jsem se s tím však zcela nesmířil. Ne, že by to byl pro mne tak nepředstavitelný problém, ale bránil mi v tom strach. Panický strach z okolí. Jak to přijmou, co si o mne budou říkat, jak mne vyvrhnou ze svého kruhu. Bál jsem se, že ztratím práci. Proto jsem tehdy využil náhodného seznámení s Janou.
Opravdu se mi moc líbila a byla mi milá. A hlavně jsem věřil, že díky ní se dokážu změnit a svoji touhu po mužích překonám.
Dnes už vím, jak jsem byl bláhový. Ztratil jsem tři roky života a o tolik jsem připravil i Janu. Nyní jsem cítil, že mám šanci postavit se znovu na start a začít novou etapu. Tu radost mi kalila jen vzpomínka na to, že jsem Janě ublížil.
Další věc, která mi rovněž bránila vychutnat si tu radost z možného nového života, byla obava, že vůbec nevím, kde a jak začít. Vůbec jsem nevěděl, kde bych měl svoji lásku hledat, neměl jsem zkušenost, jak se to dělá a taky jsem se bál. Kromě několika náhodných sexuálních zážitků z dob před Janou, jsem v tomto moc zkušený nebyl.