21. Tak povídej
„Vyhrál jsi, tak povídej. Čím mne zase chceš překvapit?“ ušklíbl jsem se otráveně, když jsem se posadil naproti Luďkovi.
„Nevím Davide, proč jsi to objednával, ale když už, tak prosím počkáme, až nám to přinesou. Ať nás neruší. Souhlasíš?“ řekl Luděk. Vyhrál nade mnou, ale přesto jsem v jeho hlase nezaslechl ani špetku vítězného tónu. Naopak. „Moc ti děkuji,“ dodal ještě.
A tak jsme tam seděli mlčky proti sobě a prohlíželi si jeden druhého. Luděk mne smutně a s nejistým výrazem ve tváři. Já jeho znechuceně a pohrdavě, s nezakrývanou zlostí, kterou jsem cítil. Přesto jsem někde uvnitř cítil, že se mi na povrch snaží prorazit cestu soucit a určité sympatie. Zřejmě jako důsledek pohledu na jeho krásnou tvář a vzpomínku na tu naši první noc. Snažil jsem se tenhle pocit zahnat dalšími loky vína ze své skleničky.
„Díky Vlastí, já potom přijdu k baru,“ řekl jsem, když nás Vlasta obsloužila.
„Přijď. A žádný hlouposti,“ odpověděla mi podezíravě.
„Neboj, vždyť mne znáš,“ usmál jsem se. Vlastička mi raději ani neodpověděla a odešla.
Nalil jsem nám oběma skleničku nového vína z donesené láhve, a potom jsem vzal do ruky frťana a mlčky čekal na Luďka.
„Tak poslouchám,“ řekl jsem, když jsem položil prázdnou skleničku na stůl. Vím, že jsem byl hnusný a moc to Luďkovi neulehčoval, ale to, co jsem k němu cítil, mi nedovolovalo, abych se choval jinak.
„Zlobíš se?“
Na tuhle jeho hloupou otázku jsem neměl ani v úmyslu odpovídat. Proto jsem jen mlčky seděl a upíjel víno. Cítil jsem sice, že už jsem opilý, ale i přesto jsem ještě dokázal přemýšlet a vnímat co se děje.
„Já vím, že se zlobíš,“ odpověděl si po chvilce Luděk sám, „a máš na to právo. Vím, že jsem se k tobě Davide nezachoval zrovna fér.
Ale věř mi, že jsem k tomu měl svoje důvody a ani pro mne to nebylo lehké. Když dovolíš, vše se ti pokusím vysvětlit a snad mne potom pochopíš.“
„Poslouchám.“
„Víš, když jsem tenkrát to ráno od tebe odcházel bez rozloučení, musel jsem to Davide udělat. Od toho předešlého večera, co jsme tady seděli spolu, jsem věděl, že se mi líbíš. Už tady jsem tušil, že jsi na kluky, a tak když se naskytla příležitost strávit s tebou noc, uvítal jsem to.
Jenomže toho večera a té naší noci jsem si uvědomil, že se mi nejen líbíš a že to nejsou jen hezké chvíle s klukem do postele. A dostal jsem strach.“
„V čem je problém? To už je snad jedno,“ pousmál jsem se jedovatě.
„Ne tak docela.“
„To jsi mohl říct rovnou, že se chceš jenom vyspat a nemuseli jsme z toho dělat vědu. Určitě bych ve tvém životě nebyl první a ty v mém taky ne.“
„Jenomže to je to, co jsem nechtěl. Věř mi Davide, že jsem se s tebou cítil strašně krásně. A už z kraje našeho milování jsem začal pociťovat něco víc,“ pokoušel se mne přesvědčit Luděk bezradně. Raději jsem si položil ruku do klína, aby ho nenapadlo mne za ni chytit. „Najednou jsem tu noc cítil, že ty by jsi mohl být ten někdo, s kým nechci strávit jen jednu noc,“ pokračoval Luděk.
„Hmm, to je zajímavý. Proto jsi ráno raději utekl. Sice jsi tam zanechal nějaký lístek, ale takhle si odchod od někoho, s kým je mi dobře, nepředstavuji. A ještě si vymyslet takovou hloupost, že se musíš ženit,“ zasmál se ironicky a raději si dolil další víno.
„Ale já se Davide opravdu měl ženit,“ bránil se dotčeně Luděk.
„Tak to ti přeju ve svazku manželském hodně štěstí. A doufám, že se ti bude dařit i v posteli s holkou. Se mnou ti to šlo nádherně,“ popřál jsem mu zlomyslně a měl jsem co dělat, abych se ovládl. Byl jsem hnusný a nevěřil jsem mu.
„Pochop Davide, žiju sice v Praze, kde se gayům žije lépe než tady na venkově, ale nikdo neví, že jsem na kluky. V Praze se to sice dá líp utajit, ale není to zrovna lehký život. Věř mi.“
„To víš, nám tady na venkově, jak jsi sám řekl, se žije dobře. Máme to lehké. Žijeme tady pohromadě, vodíme se volně za ruce a máme tu spoustu gay klubů,“ zasmál jsem se ironicky. „Ale to není důvod, aby ti někdo dal právo ubližovat jiným!“ vybuchl jsem vzápětí zlostně.
„Já vím, já vím Davídku,“ omlouval se Luděk a přitom se vyděšeně díval směrem ke dveřím. Zřejmě z obavy, že můj hlasitý výbuch přivolá zase někoho z obsluhy. „Tak jsem to nemyslel,“ pokračoval po chvilce, „o mně to neví nikdo. Naši, ti by to nikdy nepochopili. Oni jsou z takzvaně lepší rodiny. Tam se to nenosí. Nedávno mi našli perfektní práci za pěkné peníze v jedné firmě, kde dělá šéfa jejich známý. Tomu by byl konec. A zůstat bez práce a peněz, to není v dnešní době nic lehkého.“
„To není, ale ty jsi za vodou, tobě nic nehrozí,“ popřál jsem mu a dal najevo hranou znuděnost.
„Za všechno se platí,“ povzdechl si Luděk. „Ono se totiž počítá s tím, že si vezmu šéfovu dceru. S tou se mám ženit.“
„Tak to je dobrý. Ještě tu chybí Kecal a bude to jako Prodaná nevěsta v jednadvacátém století. Nebo snad Prodaný ženich?“ začal jsem se opile smát.
„Ty se směješ,“ povzdechl si smutně Luděk.
„A co mám dělat? Mám snad brečet!?“ podíval jsem se na něho překvapeně. „Já jsem tě nenutil lézt se mnou do postele. Nenutil jsem tě slibovat mi něco. A navíc jsem si vždycky myslel, že dnes se lidi žení a vdávají podle svého rozhodnutí.“
„To ano. Ale my se s Lenkou známe už od mala a vždy jsme si výborně rozuměli.
O tom, že jsem na kluky vím od gymplu. A protože jsem se bál, že to někdo zjistí, a aby se to neprovalilo, začal jsem s Lenkou chodit. Začali jsme spolu i spát. Vždy to mezi námi vypadalo na vážno, alespoň si to všichni mysleli, a tak jsem věděl, že nikoho nenapadne si myslet, že jsem buzna. A tak se dohodlo, že se na podzim s Lenkou vezmeme. A já mám nyní strach a nevím, co mám dělat. Vím, že nebudu s holkou nikdy šťastný, ale taky se hrozně bojím přiznat se všem, že jsem jiný.“
„A tak spolu šťastně žili, kupu dětí spolu měli, a pokud neumřeli, žijí šťastně dodnes,“ pronesl jsem nahlas zlomyslně, když se Luděk odmlčel.
„Ty z toho máš srandu Davídku. Mně do smíchu moc není,“ povzdechl si smutně Luděk.
„Co jiného mi zbývá?“ zeptal jsem se ho, „nejdříve se mnou prošoustáš noc, tvrdíš mi, jak je ti se mnou dobře, necháš mne v iluzi, že se nevidíme naposledy, protože ke mně něco cítíš, a potom zdrhneš a necháš mne, ať se s tím nějak vyrovnám. Ty jsi se mnou měl nějaký soucit?“
„Já vím, že jsem ti neměl dávat žádné naděje, nebo se ti ke všemu přiznat,“ povzdechl si Luděk, „ale byl jsem v takovém tlaku, že jsem nepřemýšlel, jak to dopadne. Omlouvám se. Ale zase musíš uznat Davide, že jsem ti nesliboval žádný vztah,“ hájil se nesměle Luděk.
„Och ano, to máš pravdu! Nic jsi nesliboval!“ vybuchl jsem dotčeně. „A proč si mi tedy tvrdil, jak je ti se mnou dobře, proč si začal plánovat, jak za mnou budeš jezdit, abychom se mohli vidět? To už si nepamatuješ!?“
„Pamatuju Davide, pamatuju,“ přikývl Luděk, „jenomže když jsem si ráno uvědomil, že k tobě opravdu cítím mnohem víc, než jen sympatie ke klukovi na jednu noc, dostal jsem strach, že ti nikdy nebudu moct splnit, co jsem slíbil. Proto jsem raději zmizel a věřil, že to přebolí a brzy zapomeneme.“
„Jasně! Ty jsi usoudil a ty ses rozhodl!“ vybuchl jsem naštvaně. „A co se takhle zeptat mě, jak se cítím! A co cítím!
Ale ono už je to jedno. Jenom nechápu, proč ses znovu vracel, když jsi na to celé chtěl zapomenout? Proč?“ zeptal jsem se a rychle se otočil pohledem někam jinam, aby si Luděk nevšimnul mého bolestného a zklamaného výrazu ve tváři.
„Vím Davide, ublížil jsem ti, ale nemohl jsem jinak,“ přiznal Luděk, „nedokázal jsem na tebe zapomenout. Myslel jsem na tebe kudy jsem chodil.
Věřil jsem, že díky tobě konečně dokážu všem říct, co jsem zač. Věřil jsem, že dokážu překonat ten věčný strach z prozrazení. Věřil jsem, že ty bys mohl být ten, koho jsem hledal, po kom jsem toužil ve svých snech. Myslel jsem, že ty jsi ten, se kterým bych mohl chodit, koho bych mohl milovat a kdo by …“
„Kecy, kecy! Přišel jsi, jen protože si byl v rejži a potřeboval jsi pomoc. Kecáš!“ skočil jsem mu naštvaně do řeči. „Měl jsi problémy, a tak jsem ti byl dobrej,“ dodal jsem znechuceně.
„Mýlíš se, Davide. Sice jsem měl bouračku, ale v nouzi jsem nebyl. Nebyl by pro mne problém zavolat si taxík a jet domů. Peníze pro mne nejsou problém. Alespoň prozatím. Ale potřeboval jsem tě vidět, chtěl jsem být s tebou.
To, že jsem jel do Německa zkusit si najít práci, měl být první pokus postavit se na vlastní nohy. Kdyby se mi to povedlo, přestal bych bejt závislej na našich, na fleku, kterej mi našli, a na penězích z té práce. Nemusel bych si brát Lenku jen proto, že mám strach, aby se to neprovalilo a já nezůstal na dlažbě. V Německu bych si vydělal dost a mohl bych všem říct, jak na tom jsem. A navíc bych mohl být blízko tebe, kdybys o to stál.“
Luďkova poslední slova mne vyvedla z míry. A to dokonale. Vše, co říkal, začínalo mít logiku. A když jsem mu pohlédl do tváře, měl jsem pocit, že to, co říká, je pravda.
„A proč si tedy zmizel z té nemocnice?“
„Právě protože mi došlo, že si myslíš, že jsem za tebou přišel, jen protože mám problém. Celou noc v tom špitále jsem o tom přemýšlel. K tomu všemu jsem ještě dostal strach, že když ti řeknu pravdu, neuvěříš mi a já nenajdu sílu udělat to, k čemu jsem se rozhodl. Vím, bylo to hloupé a zbabělé, a je mi jasné, že jsem zase něco pokazil a máš právo se na mne zlobit.
Proto jsem se tenkrát vrátil znovu. Chtěl jsem ti všechno vysvětlit. Hlavně jsem chtěl přijít v době, kdy jsem neměl žádný problém a dokázat ti, že to, co ti tu dnes říkám, je pravda. Moc jsem si přál a potřeboval jsem, abys mi uvěřil. Jde mi u tebe Davide o víc než jenom o lásku na jednu noc.“
„Opravdu?“ zeptal jsem se pochybovačně.
Najednou jsem cítil, že ztrácím půdu pod nohama. Mohl jsem Luďkovi sice věřit, ale i nemusel. Udělal dost hloupostí, abych mu nevěřil, jenomže já mu nakonec asi věřil. Přesvědčovala mne o tom i ta jeho vytrvalost či neodbytnost. Záleželo na tom, jak jsem se na to díval.
„Já tě Davide miluju,“ pronesl náhle Luděk pevně a odhodlaně se mi díval do očí.
Byl jsem totálně zmatený. Najednou byl můj ironický výraz ve tváři jen pouhou přetvářkou. V hlavě a v srdci jsem byl zmatený a na měkko. Nevěděl jsem, co mu mám říct, jak se zachovat.
Pomalu jsem si dolil skleničku a zapálil si cigaretu. Opilost už jsem nedokázal zakrývat. Motal se mi jazyk i hlava. Přesto jsem se dokázal soustředit a odpovědět jasně.
„Víš Luďku, sám nevím proč, ale věřím ti. Věřím ti a mrzí mne, že to muselo dojít takhle daleko. Je mi smutno z toho, že jsme si museli takto ubližovat.
Škoda. Ale už je pozdě.“
„Ale Davide, já tě opravdu miluju. Vím, že máš právo mi nevěřit a zlobit se na mne, ale dej mi prosím ještě šanci. Já …“
„Mlč!“ okřikl jsem ho, „říkám Luďku, že už je pozdě. Kdybys tohle všechno dokázal říct tenkrát, neudělat tolik hloupostí, mohlo být všechno jinak. Ani ty jsi mi nebyl lhostejný a to samé co ty jsem cítil i já k tobě. Ale …“
„No vidíš,“ skočil mi do řeči Luděk vítězně, „tak to můžeme zkusit. Moc bych si to přál. A když mi dáš šanci, přesvědčím tě, že to myslím vážně. Jsem rozhodnutej všechno říct doma.“
„Luďku,“ povzdechl jsem si a pomalu se zvedl ze židle, „říkám, že už je pozdě. Miluji někoho jiného. Mám ho moc rád a je to člověk, na kterém mi moc záleží. Nezlob se. Nebudu ti ani nabízet, abychom byli přátelé, protože si myslím, že o to nebudeš stát. Nevzpomínej na mne ve zlém. Ahoj.“
Poslední svoje slova jsem už skoro zašeptal. Na okamžik jsem se ještě dokázal podívat do Luďkovy smutkem vyrýsované tváře, ale potom jsem jen na prázdno polknul a rychle odešel z místnosti.
„Dej mi ještě dvojku prosím,“ požádal jsem Vlastičku, když jsem se posadil k baru.
„Je ti něco?“ vyděsila se Vlasta, když mne zahlédla.
„Co by mi mělo bejt?“ podivil jsem se s hraným překvapením. Moc mi to však nešlo. „Ne, nestalo se nic.“
„Nepovídej Davide,“ zavrtěla Vlastička nevěřícně hlavou, když přede mne stavěla skleničku. „Nejsem hluchá a slyšela jsem, jak se hádáte. Taky vidím, jak se tváříš.“
„Já se tvářím stále stejně blbě,“ pokusil jsem se o vtip. „No prostě mne kamarád požádal o pomoc a já mu nejsem schopen vyhovět,“ dodal jsem po chvilce, když jsem poznal, že mi Vlasta nevěří.
„Tak jo,“ ušklíbla se Vlasta a bylo vidět, že si stejně myslí svoje.
„Hej, kam se ženeš?! Ještě nemáš zaplaceno!“ vyjekla najednou Vlastička s pohledem upřeným ke schodům z baru.
Když jsem se ohlédl, stačil jsem zahlédnout Luďkovu smutnou tvář, a potom už jenom jeho záda. Skoro to vypadalo, že odsud utíká bez placení. Avšak jenom my dva jsme věděli, jaký je ten pravý důvod.
„Klid Vlasti, napiš to na mne. Luděk pospíchá,“ zarazil jsem Vlastu, která chtěla za Luďkem vyběhnout.
Překvapně se na mne podívala, potom však jenom pokrčila rameny. Vždyť jí mohlo být jedno, kdo to zaplatí.