10. Útěk a setkání
Byl pátek a já měl hned dva důvody k radosti. Před námi víkend a měl přijet Ondra. Alespoň jsem v to doufal. Ani on výslovně neřekl, že nepřijede. Další věc, která mne těšila, byl Luděk. Netěšilo mne, že je v nemocnici, ale měl jsem docela radost, že ho uvidím. Měl jsem radost a zároveň jsem byl naštvaný, protože když mu bylo zle, tak jsem mu byl dobrý. Měl bych ho vlastně nenávidět. Ale proč? Nikdy jsme si lásku neslíbili a to, že nám jeden večer a jednu noc bylo dobře, ještě nikoho z nás k ničemu nezavazovalo. I když v koutku duše jsem si musel přiznat, že mne Luděk přitahoval. A to nejen fyzicky.
Jen mi nešlo do hlavy to jeho ženění. Věděl jsem, že spousta našich lidí se žení. A to z několika důvodů. Kromě strachu z prozrazení v tom, kromě jiného, byly často i hmotné důvody nebo touha po dítěti. U Luďka jsem důvod neznal, ale to, že byl na kluky a to jak vyšitý, tím jsem si byl jist. Nějaké výmluvy o tom, že je bisexuál, bych z jeho strany nepřijal.
„Á jé jej, tady je někdo zamilovaný,“ ozvalo se za mými zády. Ani jsem si neuvědomil, že jsem po chodbě prošel kolem Mileny, šéfovy sekretářky. Nekomentoval jsem to, jen jsem s blaženým výrazem ve tváři pokračoval dál do své kanceláře. Vlastně měla pravdu. Jestli to byla přímo zamilovanost, jsem si přiznat netroufl, ale věděl jsem, že se na Ondru moc těším. Proto jsem mu taky, když jsem došel do kanceláře, zavolal na mobil.
Moc hovorný nebyl, ale vysvětlil mi, že je po noční a že se chystá do postele. A odpoledne musí ještě do práce. Ve mně hrklo, cítil jsem, že naše setkání je ohroženo. Ondra zřejmě z tónu mého hlasu poznal, co se děje, a s úsměvem mne ujistil, že je to jen do osmi. Tak jsem se dohodli, že kolem desáté přijede. Jediná potíž byla v tom, že to tady u nás neznal. Proto jsem mu navrhl, že na něho počkám s autem na hranici okresu, na jediné příjezdové cestě od něho k nám. Souhlasil. Potom jsem se s ním rozloučil a popřál mu dobrou noc. No noc, dobrý den, ale pro něho vlastně noc.
Práce mi dnes utíkala od ruky a než jsem se nadál, byl konec pracovní doby. Když jsem odcházel, popřál jsem hezký víkend jak Mileně, tak i Jirkovi. Oba mi popřáli totéž.
Po cestě z práce jsem se zastavil v našem jediném supermarketu a nakoupil nějaké věci pro Luďka. Kromě hygienických potřeb jsem mu koupil ještě nějaké ovoce a něco k pití. U trafiky jsem si vzpomněl, že kouří, a po chvilce jsem si vybavil i jaké cigarety, tak jsem mu koupil čtyři krabičky. Potom jsem se rozjel rovnou do nemocnice.
„Krásný dobrý den,“ pozdravil jsem mladou a sympaticky vyhlížející sestřičku na sesterně lůžkového oddělení a zeptal se jí, kde leží Luděk.
„Ten už tu není.“
„Jak není?“ nechápal jsem. V první chvíli mne napadla ta nejhorší myšlenka.
„No není,“ odsekla protivně sestra a dál se věnovala rozdělování léků pro pacienty do připravených kalíšků. V tu chvíli pro mne ztratila punc sympatičnosti.
„Trocha slušnosti by vám neškodilo,“ prohodil jsem odměřeně a opřel se o zárubně dveří.
Překvapeně se na mne podívala a bylo vidět, že mi chce něco nelichotivého říci. Nakonec v ní zřejmě zvítězilo její mládí a ještě nezkaženost a poznání vlídněji mi odpověděla.
„Dneska dopoledne byl propuštěn.“
„Propuštěn?“ nevycházel jsem z údivu, ale prvotní obava, která mne napadla, ohledně toho nejhoršího, co mohlo Luďka potkat, byla zažehnána. „Vždyť včera v noci vypadal ještě na umření.“
„To nevím, v noci jsem tu nebyla, ale vím, že dneska požádal o propuštění na revers a doktor mu po nějakých vyšetřeních vyhověl.“
Když jsem se trochu vzpamatoval z prvotního překvapení, poděkoval jsem jí a odešel z nemocnice. Napadlo mne, že Luděk bude čekat u mne před domem. Proto jsem jel trochu rychleji, než bylo povoleno.
Ale bohužel. Před domem a ani před bytem nikdo nebyl a ani žádný vzkaz ve schránce.
Vztekle jsem odhodil nakoupené věci do kouta předsíně a naštvaně jsem sebou praštil v pokoji do křesla. Už podruhé přede mnou Luděk utekl jako malý kluk a mně to opět, už podruhé, slušně sebralo. Nechápal jsem to. Nechápal jsem důvod, který k tomu Luďka vedl, ale už podruhé tento týden jsem se od něho cítil podvedený. A to mne dost bolelo. Nevěděl jsem, zda mám plakat nebo vzteky něco rozbít. Ale nakonec jsem to vydýchal a po dvou cigaretách jsem se uklidnil.
„No co. Nebyl předtím, nebude ani potom,“ pronesl jsem si sám pro sebe a odešel do předsíně posbírat věci, které jsem po příchodu vzteky hodil do kouta. Ovoce a pití spotřebuji sám, hygienické potřeby se taky hodí a cigarety vykouřím.
Vrátil jsem se do pokoje a pustil co nejvíce nahlas své oblíbené cédéčko. Potom jsem se svlékl a pustil se do úklidu. Neměl jsem doma zase tak velký nepořádek, ale chtěl jsem, aby tu bylo vše jako ze škatulky, až přijede Ondra.
Bylo teprve osm hodin. Na hranici okresu jsem to měl jen stěží padesát minut. Ale já už doma neměl stání. Všechno jsem utřel a přerovnal alespoň pětkrát, všude vyvětral a dokonce vyměnil i záclony. Začínal jsem být nervózní. Hrozně moc jsem se na Ondru těšil, ale zároveň jsem se moc bál, abych neudělal nějakou chybu a Ondru něčím neodradil. Přeci jen jsem v seznamování nebyl zase až tak zběhlý.
První rande už jsme s Ondrou sice měli za sebou, dnes to však bylo něco jiného a zároveň podobného. Ve středu jsme byli oba na neutrální půdě a kdybychom si nepadli do oka, nic tak moc by se nestalo a mohli jsme se rozejít. Ale dnes měl Ondra u mne spát. Na jedné posteli, i když každý pod svou přikrývkou. Byl jsem rozhodnut dodržet slovo, a když Ondra nebude chtít, nic si nezačínat. Jen jsem nevěděl, jak to zvládnu. Cítil jsem, že ležet vedle hezkého kluka, cítit jeho dech, jeho vůni, být vzrušený a nic si nedovolit, to nebude tak lehké. Přesto jsem byl rozhodnutý, že to dokáži. Už jen kvůli modrému stromu a Davidovi, který se mi pod ním vysmíval.
Na hranici okresu jsem dorazil v devět. Přímo za cedulí konce okresu byla ze silnice odbočka do polí. Na tu jsem odbočil, a když se otočil a postavil se s autem tak, abych viděl na silnici tím směrem, odkud měl Ondra přijet, vypnul jsem motor a pustil rádio.
Čím více se blížila desátá hodina, tím více jsem nervózně kouřil. A když bylo patnáct minut po desáté, už jsem nervózně chtěl Ondru volat. Naštěstí se ve chvíli, když už jsem držel v ruce telefon, objevila na silnici ve směru, odkud měl Ondra přijet, světla auta. Netrvalo dlouho a u cedule, hlásící hranici okresu, zastavil červený opel. Z auta vystoupila postava a já ve světle potkávacích reflektorů poznal Ondru. Trochu rychleji, než jsem vůbec měl v úmyslu, jsem vyskočil z auta a šel k němu.
„Ahojky,“ usmál se na mne kouzelně Ondra a já cítil, jak jihnu.
„Nazdárek,“ pozdravil jsem rovněž a nabídl mu ruku.
Ondra ji sice přijal, ale zároveň mne za ni pomalu přitáhl k sobě a políbil mne.
To jsem nečekal. Nevadilo mi to, naopak. Rád bych udělal totéž, ale neměl jsem odvahu. Ondra se na mne vzápětí podíval se svým smíškovským úsměvem.
„Co je, ty jsi nikdy nedostal pusu od kluka?“
„Ale to ne. Tedy jo, ale nevěděl jsem, že zrovna ty …?“
„Jak zrovna já?“ hrál udiveného Ondra. „Já jsem přece na kluky a přijel jsem za tebou, tak jedno přátelské políbení ani jednoho z nás nezabije.“
„Máš pravdu, bylo to hezké. Ale jedeme,“ vyzval jsem ho, když jsem alespoň trochu našel ztracenou půdu pod nohama. „Pojedu před tebou.“
Když jsem nasedl do svého auta a vyrazil směrem k domovu, v zrcátku jsem sledoval, zda se mne Ondra drží. Po chvilce jsem si uvědomil, že si stále olizuji rty, na které mne před chvílí políbil.
Samozřejmě, že jsem nebyl panic a nepolíbený, ale od něho jsem tohle zrovna nečekal. Ale musel jsem uznat, že mi to nebylo nemilé. Naopak. Jen jsem byl stále rozhodnutý dodržet to, co jsem mu slíbil.
„Tak tě Ondro vítám a prosím, buď tu jako doma,“ pronesl jsem skoro slavnostně, když jsme vešli z předsíně do pokoje.
„No to neříkej, nebo sebou prásknu na postel, zapnu televizi a vzápětí budu spát,“ usmál se Ondra. To byl přesně on. Za každou cenu smíšek.
„Klidně, když ti to bude vyhovovat,“ nenechal jsem se vyvést z míry.
Ondra se však jen pousmál a způsobně se posadil do křesla. Zapnul jsem mu televizi a odešel si do koupelny umýt ruce.
„Co si dáš? Máš hlad?“ zeptal jsem se ho od dveří z kuchyně.
„Hlad nemám, děkuji. Než jsem jel, tak jsem jedl.“
„Tak si dáš čaj, nebo víno?“
„Obojí,“ usmál se Ondra a zapálil si cigaretu.
Věděl jsem, že Ondra pije zelený čaj s opuncií, a tak jsem ho měl v zásobě. Udělal jsem mu ho a sobě jsem udělal nescafé. Oběma jsem nalil sklenku vína a všechno jsem odnesl do pokoje.
„Pokud chceš, udělej si pohodlí,“ vyzval jsem Ondru, když jsem si všiml, jak se škrtí v riflích a triku. Přeci jen venku už začínalo skoro léto a bylo docela dusno.
„Já to věděl, že mi budeš chtít ublížit,“ ohradil se Ondra.
Zděsil jsem se. Vůbec to tak nebylo myšleno. Mrzelo mne to, že si to Ondra myslí. Jen jsem vycházel z toho, že cestoval skoro dvě hodiny v autě, venku bylo dusno a sám jsem byl rád, když jsem si mohl ulevit. Díky svému zděšení jsem si ani nevšiml usměvavých plamínků v Ondrových očích. Teprve ve chvíli, kdy to nevydržel a začal se smát, mi to došlo.
„Ty jsi prevít Ondro,“ hrál jsem naštvaného.
„Víš Davide, nesmíš být stále tak upnutý a vážný. To hned vypadáš alespoň o deset let starší,“ sdělil mi vážně Ondra.
„A co mám dělat. Nechci, abys sis myslel, že jsem tě sem tahal jenom do postele. Chci, abys tu byl v pohodě, a pokud se ti tu bude líbit, tak, aby ses sem rád vracel,“ vyhrkl jsem ze sebe i to, co jsem nechtěl.
Normálně jsem byl opatrný, co říkám, a málokdy někdo opravdu poznal, na co myslím a co si opravdu myslím. Ale to jen do doby, než šlo o mé osobní city. Proto jsem byl v práci tak dobrý, protože jsem dokázal logicky uvažovat, být nad věcí a přitom člověk. Ale jakmile se jednalo o mé osobní city, byl jsem průhledný a těžko jsem se ovládal. A to byla moje chyba.
„Nech to být Davide, to vše ukáže čas,“ prohlásil vážně Ondra a když se ke mně naklonil, letmo mne políbil. „Teď bych se rád osprchoval, jestli mohu.“
„Jistě,“ vyskočil jsem z křesla a odešel do koupelny, abych mu připravil osušku.
„Tak můžeš jít. Věci na převlečení máš?“ zeptal jsem se Ondry.
„Neboj, mám vše a díky,“ usmál se Ondra a zmizel v koupelně.
Byl jsem docela rád, že Ondra zašel do koupelny. Posadil jsem se a zapálil si cigaretu. Byl jsem naštvaný sám na sebe. Opět jsem se nedokázal ovládnout a nechal jsem se unést svými city. To byl můj hlavní problém. Když se jednalo o mé city, byl jsem průhledný a naivní. Nebo naopak nepřirozeně vážný a upjatý, jak říkal Ondra. A měl pravdu. Věděl jsem, že jsem takový, a i když jsem si tisíckrát říkal, že takový nesmím být, stejně jsem takový byl.
Když se Ondra vrátil z koupelny, byl jen v tričku a slipech. Posadil se do křesla vedle mne a zapálil si cigaretu. Po chvilce jsem se trochu uvolnil a začali jsme se bavit o všem možném. Hlavně jsem taky plánovali, kam zítra vyrazíme.
Nakonec jsem se shodli na jedné zřícenině kousek od našich jediných lázní v okrese. Ještě chvilku jsme debatovali o všem možném. No chvilku. Když jsem se podíval na hodiny, zjistil jsem s hrůzou, že je jedna po půlnoci. Proto jsem rozestlal a šel se rovněž osprchovat. Na Ondrovi bylo vidět, že už je unavený. Po noční toho moc nenaspal.
Když jsem se vrátil do pokoje, Ondra už byl zachumlaný v pokrývce a vypadalo to, že spí. Pro dnešek jsem si nechal slipy, přestože jsem jinak byl zvyklý spát nahý. Uklidil jsem stolek od skleniček, vypnul televizi, a když jsem zalehl vedle Ondry, tak jsem zhasl i lampičku. Otočil jsem se zády k němu. Cítil jsem, že přítomnost Ondry mne vzrušuje, ale chtěl jsem dodržet slovo. Už jsem skoro usínal, když se nade mne Ondra naklonil a s přáním dobré noci mne políbil. Potom se opět zachumlal do pokrývky a vzápětí spal jako miminko. Jen mne ještě chytil za ruku a pevně mne za ni držel.