Filip vjel na dvůr a vypnul motor. Petr stále spal na zadním sedadle. Když vystoupil, tiše přivřel dveře u řidiče a otevřel zadní u Petra.
„Petříčku probuď se,“ pohladil ho po tváři něžně Filip, když se nad ním sklonil.
„Hm, nechte mne spát,“ zabručel Petr ze spaní.
„Prosím, probuď se. Jsme doma a půjdeme spát spolu.“
„No potěš pánbůh, ten vypadá,“ zaslechl za zády Filip Honzův hlas.
„Trochu se opil,“ povzdechl si Filip a vystoupil z auta. Bylo mu jasné, že Petra nevzbudí. Rezignovaně se ohlédl po strejdovi, který stál vedle něho.
„Asi trochu víc,“ pousmál se Honza, který měl radost, že se Petr našel a že to dopadlo takhle. Chtěl ještě dodat, že určitě se takhle neopil naposledy, ale nechal si to raději pro sebe. I přes svůj věk dokázal pochopit, co člověk dokáže, když je nešťastně zamilovaný. A je to jedno jestli jako gay, nebo heterosexuál.
„Pojď, dáme ho do postele. Ať ho takhle nevidí máma,“ vyzval strejda Petra spiklenecky.
„Doufám, že ho alespoň bude pořádně bolet hlava,“ ozvalo se za nimi zlomyslně. Oba dva se překvapeně otočili. Hanka stála za nimi. Objevila se tak tiše, že ji ani jeden z nich, neslyšel přicházet. I když to znělo krutě, věděli, že to nemyslí zle. Jen neměla ráda alkohol. Toho si užila se svým manželem, než zemřel, dost.
Filip se strejdovo pomocí, vyndal Petra z auta a spíše ho odnesli, než odvedli domů. Když ho odvedli do Filipova pokoje, položili ho na postel.
„Jdi se Filipe najíst,“ vyzvala ho pojednou Hanka, která šla celou dobu za nima. Ten se na ni překvapeně ohlédl. Chtěl Petra svléknout.
„Pojď Filipe,“ vyzval ho strejda, který pochopil, že Hanka chce být sama s Petrem.
„Děkuju,“ usmála se Hanka na Honzu vděčně. „Přines mi prosím lavór s teplou vodou a ručník,“ požádala ho ještě, než odvedl Filipa, kterému se moc nechtělo, z pokoje.
„Ale já nemám hlad,“ řekl Filip, když se strejda vrátil z jeho pokoje, kam nesl nádobu s vodou, kterou po něm Hanka chtěla.
„Tak nejez. Copak jsi nepochopil, že Hanka chce být s Petrem chvilku sama?“ podivil se Honza nad Filipovo nechápavostí.
„Já vím, ale já mu přece neublížím? Já ho mám taky rád,“ pronesl Filip smutně.
Honza se na něj podíval pohledem, kterým by se díval na blázna, kterého sice akceptuje, ale nechápe. Uvědomil si, že u nich doma začíná něco, na co doposud nebyl zvyklý. Na dva, do sebe zamilované kluky a matku jednoho z nich, kterou miloval a která se bude muset smířit s tím, že její syn je jiný, než za koho ho považovala.
„Prosím tě Filipe, tohle teď neřeš. Nikdo ti neupírá vaši lásku, ale teď buď rozumnej a chovej se jako dospělý muž. Na tohle hoď do sebe,“ vybídl Honza Filipa a postavil před něho frťana domácí slivovice.
Filip se nenechal dlouho pobízet. Chtěl ještě něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Cítil, že strejda má pravdu. Navíc většina viny za to co se dnes stalo, ležela na jeho bedrech.
Když vypil slivovici, sáhl po cigaretách a chtěl si zapálit. V zápětí si uvědomil, že v domě se nekouří. Proto se zvedl a vyšel z kuchyně ven, před barák. Tam se posadil na lavičku a zapálil si cigaretu. Za chvilku se vedle něho posadil i Honza, který mu podal otevřenou láhev piva. Další si nechal pro sebe a požádal Filipa o cigaretu. Dnes již, po deseti letech, po druhé.
„Strejdo, zlobíš se na mne moc?“ zeptal se nesměle Filip.
„Co tě to napadá, proč?“ ohlédl se po něm udiveně Honza. „Ty jsi něco provedl?“
„Dneska jsem nadělal spoustu hloupostí.“
„Filipe, všichni jsme jenom lidi a dělat hlouposti, je lidské. Spíše je důležité, z jakého úmyslu jsi to udělal?“
„Já nikomu ublížit nechtěl.“
„Já vím,“ usmál se Honza a objal ho kolem ramen. „Na to tě znám moc dobře. Kdybych věděl, že si to udělal ve zlém, jinak bych se k tobě choval.“
„Děkuju,“ pousmál se vděčně Filip.
Bylo mu smutno a zároveň měl radost, že je doma u lidí, kteří ho mají rádi, kteří ho chápou. Co víc si mohl přát? Snad jen to, aby mohl být s Petrem.
„Tady jste, kluci moji,“ ozvalo se ve dveřích, ve kterých stála Hanka. „Dej mi trochu napít,“ vyzvala Honzu a napila se z nabízené láhve piva.
Honza s Filipem, jen překvapeně zírali. Hanka alkohol nikdy nepila. Když upila, vrátila láhev zpět Honzovi a posadila se k nim. Vedle Filipa. Chvilku si ho nenápadně prohlížela, jako by ho dnes viděla poprvé. Filip to cítil, přesto dělal, že to nevidí a mlčel.
„Filípku, jste naši kluci a máme vás oba rádi. Ať už se děje cokoliv, chci, abys to věděl. Běž za Petrem, čeká na tebe.“
„On nespí?“ zeptal se Filip překvapeně.
„Nekecej a běž za ním,“ vyzval ho pro změnu Honza, který pochopil co Hanka cítí.
Filip se nenechal znovu pobízet. Po chvilce váhání, políbil na tvář Hanku a potom se obrátil ke strejdovi. Nakonec políbil na tvář i jeho a potom radostně vběhl do domu.
I když šel do svého pokoje, srdce mu bušilo vzrušením. Pomalu otevřel dveře a vstoupil. V pokoji svítila jenom lampička. Petr ležel na jeho posteli. Byla to starodávná manželská postel, kterou chtěl Honza kdysi vyhodit, ale Filipovi se moc líbila a proto ho umluvil, ať mu ji nechá. Sám sice využíval jenom jednu půlku, ale rád se ve spaní rozvaloval a tak mu dvojlůžko vyhovovalo.
„Spíš lásko?“ zeptal se nejistě Filip, když se posadil na okraj postele. Petr ležel na zádech se zavřenýma očima a pravidelně oddychoval.
„Čekám tu na tebe,“ odpověděl Petr a chytl Filipa za ruku. „Ale mám hroznou žízeň.“
Filip se pousmál a vyběhl z pokoje. Za chvilku však byl zpátky a podal Petrovi plastovou láhev minerálky. Ten se pořádně napil a vrátil ji Filipovy zpět. Cítil se tak unavený, že neměl sílu ji ani zavřít.
„Ještě se na mne zlo… ?“
„Nemluv o tom Filipe. Prosím,“ skočil mu do řeči Petr. „Nebudeme o tom už mluvit,“ navrhnul unaveně Petr.
„Dobře, jak chceš. Alespoň pro dnešek. Ale já jsem to na tebe prozradil i mámě,“ prozradil nesměle Filip.
„Já vím, mluvili jsme o tom spolu. Když jsem se probral, umývala mne tu jako nějakého malého kluka. Až jsem se zastyděl,“ přiznal Petr.
Mluvil pravdu. Když se alespoň částečně probral, zjistil, že leží v posteli jen ve slipech a nad ním se sklání máma, která ho umývala mokrým ručníkem. Zprvu nechápal co se děje. Poslední na co si vzpomněl, bylo, jak leží na louce, Filipovi v klíně a poslouchá jeho vyprávění.
„Jednou to stejně přijít muselo,“ povzdechl si Petr a obrátil se na bok, k Filipovi. Zkoumavě si ho prohlížel.
Byl ve stavu, kdy se mu hrozně chtělo spát, ale bylo mu hodně špatně. Zároveň však hrozně toužil po Filipově přítomnosti. I když si hrozně přál po tom, se k němu přivinout a tulit se, cítil v sobě k němu nějaký osten. Petr si nebyl schopen vysvětlit, co to přesně je, ale tušil, že je to reakce na to co se večer přihodilo. Měl strach. Zřejmě se bál se dalšího zklamání.
„Prosím Petře, zkus mi věřit a jestli můžeš, odpusť mi,“ pronesl Filip nešťastně. Jako by četl Petrovo myšlenky.
Petr mlčel. Upíral na Filipa svůj pohled, ale i když ho napadala spousta věcí, nevěděl co mu má říci.
„Miluješ mně ještě?“
„Proč se tak ptáš?“ zeptal se překvapeně Filip.
„Miluješ mně?“ zeptal se znovu Petr.
„Moc.“
Petr odvrátil od Filipa svůj pohled. Vzápětí však po něm vztáhnul ruku a nabídl mu ji. Filip vzal jeho dlaň do svých prstů a začal ho po ní hladit.
„Pojď prosím ke mně. Chce se mi hrozně spát, ale chci být u tebe,“ zašeptal Petr a jemně si k sobě Filipa přitáhl. Ten se však odtáhnul a na Petrovo překvapený výraz reagoval milým úsměvem.
Rychle se svlékl ze šortek a trička a jen ve slipech vklouzl k Petrovi pod přikrývku. Nemilovali se, jen leželi schouleni do sebe, s pocitem radosti, že můžou být spolu.