Filip nevnímal čas a tak ani nevěděl jak dlouho tam seděl. Jediné co cítil a silně prožíval, bylo to, že je tu společně se svou láskou. Se svým milovaným Petrem o kterého, málem díky své tvrdohlavosti a prchlivosti, přišel. Seděl v trávě a v klíně měl položenou hlavu spícího Petra, který usnul během jeho omluvného vyprávění. Filip usoudil, z výrazu Petrovy tváře, že mu odpustil. Věděl, že Petr byl opilý, ale podle toho, jak se choval a jak reagoval, si byl Filip jist, že byl schopen vnímat. Proto věřil, že Petrův spokojený úsměv a jeho pevný stisk ruky, jsou známky toho, že mu odpustil. Proto byl Filip šťastný a po celou dobu tam seděl, držel Petrovo hlavu ve svém klíně, hladil ho ve vlasech a v hlavě si promítal, nejen to co už spolu prožili, ale i to co ještě spolu nádherného prožijí.
V tu chvíli zazvonil Filipův mobilní telefon. Rychle ho sundal z opasku a přijal hovor.
„Kde seš?“ ozval se ustaraný hlas. Byla to Hanka, Petrova máma. „Víš Filipe, kolik už je hodin?“
„Nevím,“ přiznal se po pravdě Filip.
„Jsou tři hodiny ráno. Nemyslíš, že by bylo dobré, aby ses už vrátil? Ještě mít starosto o tebe, to už je na mne moc,“ sdělila mu Petrovo mamka vyčítavě.
„Jsem s Petrem,“ sdělil ji Filip.
„Jak to? Kde?“ ozvalo se z telefonu. Poznal, že Hanku jeho sdělení potěšilo.
„Neboj, jsme oba v pořádku a brzy budeme doma. Potom vám to všechno vysvětlím,“ odpověděl Filip a potom s omluvou ukončil hovor.
Petr se po celou dobu ani nepohnul. Spal tvrdě dál. Filip si uvědomil, že Hanka má pravdu. Už bylo opravdu hodně pozdě a nemohli tady zůstat takhle do rána. I když byla teplá letní noc, Filip měl obavy, aby Petr nenastydl na holé zemi. Navíc ho chtěl dostat domů do postele a chtěl být stále s ním v soukromí. Proto se pokusil Petra opatrně probudit. Ale nebylo to lehké. Petr skoro vůbec nereagoval a když, tak jen tím způsobem, že něco zabručel a otočil se na bok.
Filipovi bylo jasné, že mu nakonec nezbude nic jiného, než Petra odnést do auta. Proto opatrně položil Petrovo hlavu do trávy a postavil se na nohy. Musel se na chvíli protáhnout, protože po celou dobu si seděl na nohách a ty měl z toho celé zdřevěnělé. Když nakonec nohy rozhýbal natolik, že byl schopen jít, rozběhl se k autu a popojel několik desítek metrů směrem k městu, kde byla odbočka na polní cestu. Tam Filip otočil auto a zastavil co nejblíže u krajnice na úrovni kapličky, vedle které, spokojeně spal v trávě Petr.
Otevřel zadní dveře u auta a potom došel k Petrovi. Znovu se ho pokusil probudit, ale bylo to zbytečné, Petr jen opět něco zadrmolil. Jediné, čemu Filip porozuměl, bylo jeho jméno a slovo láska.
To ho potěšilo, ale v současné chvíli mu to moc nepomohlo. Proto se sehnul a chytil Petra do náruče. Měl to k autu jenom několik metrů, přesto se s Petrem pěkně pronesl. I když byl Petr robustnější postavy než on, nečekal, že bude tak těžký. Jenže povedlo se to. Doposud to však nebylo nic proti tomu co Filipa čekalo, když se snažil dostat Petra do auta. Ve dveřích bylo prostoru málo a vzhledem k tomu, že Petr nespolupracoval, musel vynaložit nemalé úsilí, aby ho na zadní sedačky auta dostal. Nevyhnul se tomu, že se Petr uhodil do hlavy o kapotu vozu.
„Au, co děláš,“ zabručel rozespale Petr a snažil se od sebe Filipa odstrčit.
Filip věděl, že Petr reaguje napůl ze spaní, přesto toho využil.
„Petře, skloň hlavu a pokrč nohy.“
„Nech mne být, já chci spát,“ zafňukal Petr. Filip ho rychle políbil na ústa, aby ho uklidnil a ihned využil, alespoň částečné Petrovo spolupráce. Tím se jim podařilo, že Petr konečně seděl na zadním sedadle auta.
Jenže dlouho sedět nezůstal. Překlopil se na bok a položil se, se skrčenými nohami na sedačku a vzápětí opět tvrdě spal. Filip se jen pousmál. Zavřel dveře a přešel ke dveřím řidiče. Posadil se a potichu pustil rádio.
„Lásko, já mám žízeň,“ ozval se náhle ze zadního sedadla Petrův hlas.
Filip se otočil, ale viděl už jen, jak si Petr olizuje oschlé rty, ale zároveň opět spí.
Proto nastartoval a pomalu vyrazil směrem k domovu. Jel pomalu, aby to v zadu s Petrem moc neházelo a ten neměl důvod opět zvracet. Přitom zároveň přemýšlel o tom, co řekne strejdovi Honzovi a Hance. Tušil, že moc nadšení nebudou. Stačilo mu jen jejich reakce, když se navečer vrátil z nádraží sám, bez Petra.
„Ahoj Filipe, stalo se něco?“ přivítala ho Hanka se starostlivým výrazem ve tváři, když se vřítil na dvůr s autem jako šílenec a vystoupil.
„Ahoj,“ odpověděl Filip naštvaně a vztekle praštil s dveřma.
„Nic se nestalo,“ odsekl Filip a vzteklý bez sebe, se rozběhl do domu. Ještě dříve než však do něho vešel, se zarazil a obrátil se na Hanku, která seděla na lavičce pod oknem a loupala brambory.
„Promiň,“ omluvil se Filip, který si uvědomil, že zřejmě přestřelil. Vždyť ona za nic nemohla. Neušel mu totiž její pohled.
„Nic se neděje,“ usmála se Hanka s pochopením. „Ale, kde máš Petra? Vy jste se pohádali?“
„Ne. Jo, teda já vlastně nevím,“ odpověděl Filip zmateně a posadil se vedle ní a zapálil si cigaretu. Hanka se po něm nesouhlasně podívala. Nelíbilo se jí, že kouří. Jako se jí nelíbilo, že kouří i Petr. Ale oba byli dospělí a nechtěla jim do toho mluvit.
„Byla bych Filípku ráda, kdyby jste spolu dobře vycházeli.“
Filip se na ni překvapeně podíval. Ani se moc nesnažil skrývat své rozhořčení.
„Jak tak koukám, tak už se vám vetřel dobře pod kůži,“ prohlásil znechuceně.
„Nechápu?“ ohlédla se po něm překvapeně Hanka.
„Co nechápeš?“ zeptal se překvapeně pro změnu Filip. „Přijede sem a během chvilky vás tady zpracuje, že mu půjčíte auto a ty mi tady ještě řekneš, že bys byla ráda, abychom spolu dobře vycházeli,“ rozohnil se Filip, který už jenom při pomyšlení na to, jak se jim sem Petr vetřel, měl sto chutí ho uhodit. Kdyby tu byl.
„Nevěděl jsem, že ti to strejda o mně řekl, ale to mi nevadí. Jenom mi vadí, že jsem se v něm tolik zklamal. A tolik jsem mu věřil.“
V jeho hlase bylo znát zklamání, nenávist i stopy smutku po ztracené lásky. Kdyby mu to nebylo trapné, asi by se i rozbrečel.
Hanka absolutně nechápala o čem tu Filip mluví. Kdyby ho neznala, tak by si myslela, že je opilý. Zajímalo ji co se stalo. Filipa měla ráda jako svého druhého syna, ale taky jí zajímalo co je s Petrem. Jediné co v tuhle chvíli pochopila, bylo, že ti dva se nějak pohádali. A to ji mrzelo. Strašně moc si přála, aby ti dva spolu dobře vycházeli.
„Nazdárek Filipe, tak už jsi doma? Kde máš Petra?“ ozvalo se vesele od vrat, do kterých vstoupil strejda Honza. Objevil se tak náhle, že se Hanka nestačila ani zeptat na to co ji zajímalo.
„Ještě ty s ním začínej. Copak jste se všichni zbláznili!?“ vyskočil vztekle Filip z lavičky. „Co je to s váma lidi? Vidíte chvilku cizího kluka a hned jste z něho všichni paf. O tom, koho budu mít rád a s kým budu chodit, si snad můžu rozhodnout sám,“ ječel vztekle Filip na překvapenou Hanku i stejně překvapeného Honzu.
„Tak dost!“ okřikl ho Honza, který pochopil, že se mezi ním a Petrem něco stalo. I když Filip nebyl jeho vlastní syn, ale syn jeho sestry, od jeho deseti let ho vychovával a jako svého syna ho bral a tak se k němu i choval. „Ptám se kde je Petr!“
„Dejte mi s ním všichni pokoj. Mně tenhle člověk už nezajímá!“ zařval vztekle Filip a otočil se, aby vešel do domu.
Honza toho však měl už akorát tak dost. Napřáhl se po něm, chytl ho za rameno a prudce ho strhnul zpět.
„No tak chlapi, nechte toho!“ okřikla je Hanka a stoupla se k nim. Vůbec se jí nelíbilo co se tu děje a taky měla strach, aby Honza neudělal něco co by ho později mrzelo. Věděla, že Honza na Filipa nikdy nevztáhl ruku, ale nyní viděla, že k tomu nemá daleko.
„Copak jste se všichni zbláznili?“ podíval se po nich Filip překvapeně. I když s ním vztek lomcoval, uvědomil si, že se musí krotit. Takhle nazlobeného, strejdu nikdy neviděl.
„Ptal jsem se tě, kde je Petr!“ zeptal se ho znovu nazlobeně Honza. Jen přítomnost Hanky, zapůsobila, aby opravdu neudělal něco nevhodného.
„To se mi snad jenom zdá. Tak vám je cizí kluk přednější, než … … .“
„Co to plácáš Filipe?“ zeptala se překvapeně Hanka. „Petr není žádný cizí kluk. Je to můj syn.“
„A je to i jako můj syn. Stejně jako ty!“ doplnil ještě Honza.
Filip se vzdal veškerých verbálních i slovních protestů a jen na ně překvapeně zíral. Tohle mu jeho hlava nebrala. Jak syn? Copak se tihle lidičky, které měl rád a kterých si tolik vážil, zbláznili? Petra sice miloval, ale znali se pouze týden a i když pro něho do dnešního dne Petr hodně znamenal, to co dneska provedl mu postačilo na to, aby tenhle počínající vzat ukončil.
„To snad není pravda. Tak Petr je tvůj syn?“ pronesl Filip a zdrceně se posadil zpět na lavičku. Trvalo mu to sice nějakou chvíli, ale konečně mu to došlo. Stačil mu přitom pohled na Hanku a vzpomínka na Petra. Vždyť tahle podoba, ta nemohla být náhodná.
„Tak co se stalo?“ zeptal se už o poznání klidněji Honza a posadil se vedle Filipa na lavičku. Pohledem vyzval i Hanku, aby učinila to samé.
Filipovi chvilku trvalo, než si to v hlavě srovnal, ale nakonec jim začal vyprávět celý ten příběh. A to od chvíle, kdy se seznámili s Petrem u přehrady. I když si byl vědom, nebo spíše nevěděl zda Hanka něco ví o jeho sexuálním zaměření a zaměření svého syna, vyprávěl jim i o tom co k sobě s Petrem cítili, kam se dnes vydal a proč a jak reagoval na dnešní setkání s Petrem na nádraží.
„Ty jsi, ale Filipe tvrdohlavá palice. Jako tvoje máma,“ povzdechl si Honza. „Copak hned musíš všechno co není podle tebe, považovat za útok na svoji osobu? Copak si myslíš, že tě mám o to méně rád, jen proto, že jsi gay?“ dodal v zápětí ještě Honza.
„Najděte mi Petra. Prosím,“ pronesl jako ve snu Hanka a jako náměsíčná zmizela v domě.
Filip, kterému teprve nyní došlo, že asi řekl něco, co ji ranilo, se chtěl zvednout a jít za ní. Honza ho však zadržel a nekompromisně mu sdělil, ať zůstane, kde je. Potom se sám vydal za Hankou.
„Já jsem, ale vůl,“ pronesl nahlas Filip a zapálil si cigaretu. Bylo mu smutno, ze sebe samotného. Postupně si uvědomoval, že jen díky své tvrdohlavosti a ješitnosti, způsobil dneska bolest hned dvěma lidem najednou. A to bezdůvodně a ještě k tomu lidem, které měl nějakým způsobem rád a ke kterým cítil i když rozdílné, přesto hluboké city.
„Jak jí je?“ zeptal se Filip Honzy, který vyšel z domu.
„Dej mi jednu cigaretu,“ vyzval ho strejda místo odpovědi a těžkopádně se posadil vedle něho na lavičku.
Filip byl z jeho žádosti překvapený. Strejda už deset let nekouřil, přesto se na nic neptal a nabídl mu cigaretu. Honza si ji mlčky vzal a nechal si připálit.
„Jsi Filipe trouba,“ pronesl strejda, když vyfoukl kouř. „Dnes se ti povedlo ublížit nevinně, hned dvěma lidem najednou.“
„Promiň.“
„Mně se neomlouvej,“ reagoval okamžitě Honza na jeho omluvu. „Už několikrát jsem ti říkal, abys nejdříve přemýšlel co uděláš, než to uděláš. Si chytrý a hodný kluk, ale často velice impulzivní. Copak si myslíš, že jsi jediný kluk na světě, který je na kluky? Vidíš,“ pousmál se smutně Honza, když viděl Filipovo nesouhlasné přikývnutí. „Tak se s tím smiř. Víš, že já to o tobě vím dávno a mohl jsi sám poznat, že to nic nezměnilo na tom, co jsem k tobě, kdy cítil. Ale zároveň si musíš uvědomit, že ne každý se s tím smíří, tak rychle já.
Nejdříve jsi dnes ublížil Petrovi, kterého, jak tvrdíš, máš rád a který měl rád tebe a teď ještě způsobíš bolest jeho mámě.“
„To jsem nechtěl,“ omlouval se znovu Filip.
„Já vím,“ pousmál se povzbudivě Honza a objal Filipa kolem ramen. Byl si jist, že to co Filip udělal, nebylo ze zlého úmyslu.
„Hanka se na mne asi moc zlobí?“ zeptal se nešťastně Filip.
„Nezlobí,“ ujistil ho Honza. „O tobě to ví už dlouho, ale musí se nějak smířit s tím, že i Petr je na kluky. Pochop, je to pro ní rána. Mít dva gaye doma, to už je na ní moc.“
Hlavně, když se jedná o jejího syna, pomyslel si Filip. Ale nebyla v tom ani špetka ironie. Chápal ji.
„Můžu za ní?“ zeptal se nejistě Filip Honzy.
„Zkus to,“ pobídl ho Honza. Sice nevěděl, jak bude Hanka reagovat, ale věděl, že Hanka má Filipa ráda a tak věřil, že to nebude na škodu.
„Můžu?“ zeptal se Filip nejistě Hanky, když vešel do obýváku, kde Hanka seděla v křesle a nepřítomně se dívala z okna do zahrady.
Mlčela. Přesto k ní Filip opatrně přistoupil a poklekl vedle křesla, ve kterém seděla. Nesměle ji pohladil po hřbetě rukou, které měla položené ve svém klíně.
„Vím, že je těžké mi odpustit, přesto tě moc prosím, odpusť mi,“ zašeptal tiše Filip.
„Co ti mám Filípku odpustit? Že jsi hodný kluk, který i když je jiný, umí milovat?“ zeptala se po chvilce Hanka.
Filipa její slova překvapila. Podíval se jí do tváře. I když ji po tváři tekly slzy, přesto se na Filipa pousmála.
„Filípku, je mi jedno, že jsi jiný. Pro mne jsi Honzovo kluk, kterého mám ráda, jako by jsi byl i můj kluk. V tomhle rozdíly nedělám. Jen se musím nějak smířit s tím, že takhle stejně musím brát i Petra. Vím, že to zní divně, ale věř, že vás mám ráda oba stejně a nedělám rozdíly. Jenom si musím zvyknout na to, že i Petr je jiný. Nemám ho o to méně ráda, jen mne bolí a mrzí, že mi to nedokázal říci sám.“
„Věř Hanko, že i pro něho to bylo těžké. Můžu ti po pravdě říct, že Petr tě má strašně rád a moc ho mrzelo, že nikdy nenašel odvahu, říct ti pravdu.“
„Já ti věřím a i když jsem ze staré školy, umím si představit, jak to pro něho muselo být těžké. Jen mně prostě bolí, že nikdy nenašel odvahu, říct mi to sám,“ povzdechla si Hanka a pohladila mateřsky Filipa po vlasech.
„Kam jdeš?“zeptala se překvapeně Petrovo mamka, když se Filip postavil na nohy.
„Jdu hledat Petra. Dlužím mu toho moc. A nejen jemu,“ odpověděl Filip rozhodně a když Hanku políbil na líčko, vyšel z pokoje.
„Kam jedeš?“ zeptal se i Honza, když Filip vyběhl z domu a hnal se k autu.
„Jedu hledat Petra.“
„Počkej chvilku, jedu s tebou,“ zarazil ho Honza a vběhl do domu.