anotace: Jeden obyčejný příběh o obyčejném klukovi a jeho neobyčejně obyčejném přání.
Život je jako kniha (2003)
Jeden obyčejný příběh o obyčejném klukovi a jeho neobyčejně obyčejném přání.
Život je jako kniha. Má svůj začátek i konec. Toho si byl vědom i Filip. Jenže měl stále větší pocit, že jeho začátek je v nedohlednu.
Samozřejmě, že počátkem všeho v jeho životě bylo narození před sedmadvaceti roky a jeho celkem průměrný život. Ale Filip stále čekal na počátek jiného žití. Žití podle jeho JÁ.
K tomu, aby mohl začít žít život podle svých představ, potřeboval Filip několik podstatných věcí. Tedy podstatných, alespoň podle jeho názoru. Tou nejdůležitější věcí v jeho životě bylo najít NĚKOHO. Někoho na lásku, do života, do štěstí i do nepohody. Čím byl Filip starší, tím větší měl pocit, že láska vymřela.
Samozřejmě, že měl za sebou několik, spíše krátkodobých, vztahů. Ale ty většinou skončily dříve než mohly pořádně začít.
Filip nehledal lásku na jednu noc. Hledal někoho, koho by mohl milovat, pro koho by mohl žít a kdo by stál o něho. Nebylo pochyb, že Filip byl zdravý kluk a sex měl velice rád. Ale naučil se odlišovat kdy šlo jen o sex a kdy o lásku. Co se týkalo sexu, tak tady neměl problém najít někoho, ale lásku, tu stále nenacházel.
Často si kladl otázku, kde je chyba? Zda v jeho vizáži, či v něm samotném? Byly dokonce dny, kdy si byl jist, že z jeho strany v obojím. Naopak potom zase přišel den, kdy byl přesvědčen, že chyba je u ostatních lidí, kde lásku hledal. Prostě normální lidské zmítání mysli mezi ješitností a sebekritikou. Záleželo v jakém duševním rozpoložení se zrovna nacházel.
„Ach, ta láska prokletá,“ povzdechl si Filip smutně a zapálil si cigaretu. Dnes se zrovna nacházel ve stavu, kdy byl přesvědčen, že ho štěstí stále přehlíží.
„Říkal jsi něco?“ zeptal se Petr a vykoukl zpoza monitoru svého počítače.
„Ale nic, jen se mi sekl enter. Už abych dostal novou klávesnici,“ odpověděl Filip duchapřítomně a dělal, že se snaží něco napsat na počítači.
Až ho polilo horko, když si uvědomil, jak se nechal unést svými myšlenkami.
Petr byl kolega z práce, seděli spolu v jedné kanceláři. Dělali spolu už dva roky a dalo se říci, že byli kamarádi. Občas spolu zašli někam si sednout a pobavit se, občas se navštívili doma a něco o sobě i věděli. Ale byly věci, které si nechával Filip jen pro sebe. Petr byl o dva roky mladší a byl to takový ten štíhlý hezounek s dětskou tvářičkou, na kterého holky letěly jako šílené. A nejen holky.
Filip měl Petra svým způsobem rád. Dokonce měli i některé společné zájmy, ale Filip si nebyl jist, že by ho Petr pochopil v jeho myšlenkových pochodech ohledně lásky.
„Nezajdeme si dneska někam sednout?“ zeptal se Petr a přesunul se od svého počítače doprostřed svého pracovního stolu. „Dneska je pátek, tak můžeme v pohodě posedět.“
Filip taky popojel se svou židlí doprostřed stolu, aby na sebe viděli. Stoly měli postavené proti sobě, takže kromě toho, že na sebe viděli, měli i své soukromí, když dělali na počítačích. A co Filip hodnotil nejkladněji, že neviděli na monitor toho druhého, když brousili na internetu. Občas totiž chodil na stránky o jejichž obsahu byl přesvědčen, že by je Petr nepochopil. Tudíž je nemusel vidět.
„To není špatný nápad,“ usmál se nadšeně Filip, který už se vzpamatoval ze svých myšlenkových pochodů. Přitom nasadil jeden z úsměvů, o kterých věděl, že působí na lidi příjemně.
„A kam máš konkrétně na mysli?“ zeptal se Petra a podal mu přes stůl zapalovač, když viděl, jak se snaží marně si připálit cigaretu nehořícími sirkami.
„Přiznám se, že nemám, Petře, náladu na nějaké přihlouplé slepičí chichotání,“ dodal ještě Filip, když mu Petr vrátil jeho zapalovač. Chtěl říci ještě něco jiného, sprostějšího, ale nechtěl se nijak Petra dotknout. Ačkoliv měl svá tajemství, která mu neříkal, přesto ho považoval za milého kamaráda.
Ale vůbec se mu nechtělo jít si sednout do nějakého klubu plného puberťaček, které tak po Petrovi letěly. A vůbec v tom nebyla závist, že zrovna on není středem pozornosti. Věděl, že o takovou pozornost nestojí.
„Neboj, Filípku,“ uculil se Petr koketně, zvedl se ze židle a pomalu došel k Filipovu stolu, kde se posadil na roh pracovní desky.
„Ani já nemám náladu na nějaké nány. Já jsem si myslel, že bychom si mohli jít sednout jako dva chlapi, jen tak na sklenku.“
Filip se na něho pátravě podíval. Nevěděl zda to měla být nějaká konkrétní narážka, nebo jen náhodný pokus o vtip. Ale z jeho andělské tvářičky, rozpustilého výrazu a upřímně se smějících očí nic nevyčetl. Jen tak jakoby mimochodem mu sundal ruku ze svého ramene, potom co ho Petr přátelsky objal a taktéž přeladil na žertovný tón.
„No konečně. To už bylo načase, aby sis uvědomil, že i muži mají své dny.“
„Tak to já náhodou už vím dávno. Takže za půl hodinky máme padla a tak vyrážíme,“ zkonstatoval Petr, seskočil ze stolu a než odešel, bez ostychu si levou rukou upravil své mužství v kalhotách. I přes volné kapsáče bylo vidět, že se nemá za co stydět.
„Ale ještě stále jsi mi neřekl, kam půjdeme?“ prohodil Filip a převelice pečlivě musel najednou přerovnávat své věci na stole. Petr pomalu došel ke svému stolu a ještě než se posadil, stačil si urovnat přes kalhoty slipy, které se mu zařezávaly mezi půlky. V tu chvíli měl Filip zase zrovna moc práce s tím, aby stačil spočítat všechny komety, které mu létaly po monitoru jako spořič obrazovky.
„Neboj, do Lávky nepůjdeme,“ uklidňoval ho Petr, který věděl, že na to právě před tím Filip narážel, když mluvil o holkách. A Filip si oddechl.
To bylo přesně to místo, kde hezounek Petr upoutával pozornost všech holek snad od šestnácti do dvaceti let. Párkrát tam spolu byli. Prostředí tam nebylo ošklivé, ale Filip tam stejně nechodil rád. Ne, že by ho tam holky úplně přezíraly, ale ten NĚKDO, koho hledal, tam určitě nebyl a ani co se týče sexu, by tam nenašel to, co hledal.
„No to jsi mne, kamaráde, uklidnil,“ usmál se Filip a vyzývavě se na Petra podíval. Měl pocit, že si s ním Petr hraje na schovávanou a místo kam půjdou úmyslně mlží. Nebo ho alespoň napíná.
„A řekneš mi tedy konečně kam půjdeme?“ zeptal se Filip znovu, se špatně skrývanou zvědavostí i nervozitou.
Moc dobře věděl, že Petr není zlý nebo neupřímný člověk. Dokonce si byl jist, že i Petr ho má rád jako kamaráda, ale vadilo mu, že někdy nevěděl dost dobře, co si o něm má myslet. Jednou se choval jako hejsek, který se drží hesla: „Ošustit a opustit“, a který se rád obklopuje mladými slepičkami, které ho žerou. Jindy zase budil dojem, že pro něho neexistuje důležitější věc na světě, než je přátelství. A byly zase chvíle, kdy Filip vycítil, že je Petr vděčný za každé milé slovo či gesto muže a ženské nemůže ani cítit. Prostě někdy byl Petr šíleně nevyzpytatelný a Filip opravdu kolikrát nevěděl, co si má o něm doopravdy myslet.
„Víš, Filipe, našel jsem jeden podnik, kde se ti bude určitě líbit. A tak jsem si myslel, že bychom tam mohli zajít,“ odpověděl Petr konečně a položil si bradu do dlaní rukou opřených lokty o desku stolu.
„Říkáš to takovým tónem, jako by to bylo sídlo neřesti?“ ptal se a zároveň konstatoval Filip s upřeným pohledem na Petra.
„To zase né,“ culil se Petr. „Ale je to hezký a příjemný podnik.“
„No co se děje, Petře? Z tebe se stává romantik,“ žasl Filip upřímně.
„To sice nevím, že by se ze mne stával romantik, myslel jsem, že mé srdce plane romantikou stále,“ snažil se Petr o žertovný tón. „Ale spíše mám chuť jen tak v klidu si popovídat s kamarádem.“ Při těchto slovech měl však Petr už vážnou, skoro kamennou tvář.
To Filipa překvapilo. Nevěděl co si má myslet. Ale Petrova další slova ho vyvedla z míry úplně.
„Navíc bych s tebou chtěl mluvit…“
„Počkej,“ přerušil ho Filip. „Stalo se, Petře, něco? Vždyť spolu mluvíme každý den. Jsme spolu denně v práci a často i mimo ní. Stalo se něco?“
„Neboj, smrtelnou chorobou netrpím a žádná mafie po mně nejde,“ začal opět blbnout Petr s bradou stále zabořenou do dlaní a pohledem upřeným na Filipa.
Ale právě z jeho pohledu Filip poznal, že se něco děje. A to ho znervózňovalo. Bylo však vidět, že Petr o tom nechce mluvit. A i když měl sto chutí znát pravdu, raději nenaléhal.
„Copak si nemůžu jenom tak popovídat s kamarádem?“ odpověděl mu Petr na nevyslovenou otázku.
„Ale můžeš. A moc dobře víš, že ti kdykoliv rád pomůžu, když budu moct,“ odvětil Filip tónem, který nemohl nechat Petra na pochybách, že ho nepovažuje jen za kolegu z práce.
„Já to vím, Filipe, a proto se na dnešní večer moc těším,“ řekl Petr a začal si uklízet svůj stůl. Tím dal najevo, že o celé věci nechce dál mluvit. To, kam tedy půjdou, se Filip nedozvěděl.
„Pokud mi věříš, tak se nech překvapit, boy,“ řekl po chvilce Petr náhle, jako by četl Filipovy myšlenky.
„No, pokud cesta povede kolem bankomatu a pokud tam, kam půjdeme nevadí, že nemám kvádro, ale jen triko s riflema a poslední koupel jsem měl ráno, tak jsem pro.“
„Tak za prvé já tě zvu, tak nevím, na co potřebuješ bankomat a za druhé nejde o žádný Hilton, takže s oděvem si nemusíš dělat starosti,“ ohradil se Petr. Filip chtěl ještě něco namítnout, ale viděl, že by to bylo zbytečné a ještě by se mohli zbytečně pohádat a to nechtěl. Poznal, že Petra něco trápí a potřebuje se vypovídat. Ale sám musí uznat, kdy nastala vhodná doba.
Podle svých hodinek zjistil, že dokonce pracovní doby jim zbývá patnáct minut. Normálně dost času. Ale Filip potřeboval na velkou a byl zvyklý se potom pokaždé umýt. Normálně by to nebyl problém, ale viděl, že Petr spěchá a on zase nerad chodil na záchod někde, kde to nešlo se umýt.
„Ale já ještě musím na záchod,“ zamumlal trochu, nebo spíše více nesměle.
„V pořádku,“ usmál se Petr. „Vyčůrat se můžeš jít sám a pokud chceš jít na velkou, tak běž, já počkám až se umyješ.“
Filip se na něho vyděšeně podíval. Skoro až nenávistně.
„Co…cože?“ zakoktal překvapeně.
„Ale jdi, Filípku,“ uklidňoval ho Petr. „Copak si myslíš, že jsem tak hloupej? Myslím si, že tu spolu sedíme dost dlouho a jsme kamarádi, takže se není za co stydět. Nevím, na co si tu hraješ. To bych musel bejt slepej, abych neviděl, že pokaždé když jdeš na záchod, tak si bereš ze skříně tašku s věcma?“
„Petře, to snad nemyslíš váž.. ,“ ohradil se Filip poníženě. Ale Petr ho zarazil.
„Filipe, neblbni. Já dělám to samé. Taky bych to nesnesl se neumejt. Nejsme přece malý kluci,“ odzbrojil ho svým upřímným výrazem ve tváři.
Na jednu stranu se cítil hrozně trapně a poníženě a na druhou stranu si uvědomil, že Petr není tak povrchní, jak si o něm někdy myslel. Přesto v tu chvíli nevěděl, co má říci, a proto raději neříkal nic. Vzal ze skříně tašku s ručníkem a vyšel z kanceláře. Spíše vyběhl. A ani sám nevěděl zda studem, nebo pocitem potřeby.
Když se vrátil zpět do kanceláře, všiml si, že Petr rychle shazuje nějaké stránky na počítači. Sice nevěděl, co to bylo, ale nešlo si nevšimnout Petrových rozpaků. To Filipa překvapilo.
To, že Petr občas surfoval po nějakých porno stránkách věděl a vůbec mu to nevadilo. Navíc Petr se s tím před ním nikdy nějak netajil. Jeho osobně to moc nezajímalo. Nějaké nahé ženské na obrázcích ho nepřitahovaly. Proto ho překvapila Petrova reakce. Ale z taktu se neptal a dělal, že si ničeho nevšiml. Strčil tašku do skříně a když došel ke svému stolu, začal ho uklízet. Pohled na hodinky mu řekl, že je deset minut po pracovní době.
„Tak co, vyrazíme, ty Casanovo?“ zeptal se, když všechno uklidil. Věděl, že jejich šéf neměl rád, když se jim práce válela po stole.
„No, čeká se jen na tebe a tvou umytou prdelku.“
Petrova slova se Filipa dotkla a už mu chtěl říci něco nepřátelského, ale než to stačil, Petr ho předběhl.
„Klídek, šéfe, klídek. Chtěl jsem jen říci, že moje zadnice už se nedočkavě vrtí na téhle židli. Už se těším na náš společný přípitek nové budoucnosti.“ Petrova rozpačitost z Filipova náhlého příchodu do kanceláře byla ta tam. Při pohledu na jeho opět andělíčkovskou, nevinou tvář ho přešla zlost nad jeho netaktní poznámkou.
„Tak pojď ty brepto. Už mám hlad a žízeň,“ vyzval ho a na důkaz své netrpělivosti zacinkal u dveří z kanceláře klíčemi.
Jako služebně starší člen tohoto pracoviště měl odpovědnost za zabezpečení kanceláře. Služebně starší sice jen o tři měsíce, ale přeci jen. Alespoň podle jejich vedoucího.
„No tak, pánové, kde to vázne? Kde se flákáte?“ hudroval na kluky vrátný. „Je pátek, už čtvrt hodiny po pracovní době a vy jste ještě tady?“
„Ale, pane Háma, to víte moc práce a taky mládí musí jít příkladem,“ odvětil mu Petr s úsměvem na rtech.
„Jo, příkladem, houby. Zase jste drbali a zapomněli na čas,“ zabručel vrátný, ale Petr ho už neslyšel, protože byl již venku z budovy. A Filip přešel jeho slova bez komentáře.
„Hezký víkend,“ rozloučil se Filip a vyšel taky ven.
„Tak kam vyrážíme?“ zeptal se Petra venku.
„Do centra.“
„No to jsem se toho dozvěděl,“ zabručel Filip.
Docela ho dopalovala Petrova tajuplnost. Ten však nic neřekl a vydal se k zastávce. Potom jeli skoro přes půl města.
Filip si nemohl nevšimnout, že v Petrově chování je něco, co tam normálně nepatří, ale nevěděl co. Jakoby ho něco trápilo. I když se snažil chovat suverénně. A na to nebyl Filip u Petra zvyklý. Přesto se nechtěl ptát. Měl dojem, že Petr musí sám odhadnout ten správný čas, kdy mu to bude chtít říct.
„Kam jdeš, Filipe? Jdeme nahoru,“ zarazil se Petr, když vystoupili z tramvaje a Filip se vydal jiným směrem než on.
„Moment, jen si skočím tady za roh do bankomatu.“
„Vždyť jsem ti říkal, že tě dnes zvu,“ vyčetl mu Petr roztrpčeně, když se Filip po chvilce vrátil zpět.
„V pořádku, to si nechám líbit. Ale držím se hesla: Bez peněz do hospody nelez,“ odpověděl mu Filip s úsměvem. Nechtěl být nezdvořilý, ale cítil v tom mírné zadostiučinění za jeho tajuplné chování.
„Jsi prevít, Filipe. To vypadá jako by jsi odmítal mé pozvání?“ durdil se Petr. Filip však poznal, že ve skutečnosti je hlavně nedočkavý.
„Neboj, brácho,“ poplácal ho Filip přátelsky po zádech. „Ještě tě to dneska bude mrzet, že jsi mne pozval. Až uvidíš, co toho vypiju a sním, tak se ti z toho účtu podlomí kolena.“
Podmanivé tóny zpěvačky Enyi, linoucí se z ukrytých reproduktorů, to bylo první, co Filipa přivítalo, když sešli po dlouhých schodech někam do sklepa, kde se nacházela restaurace, kam ho Petr zavedl.
Dlouhá tmavá místnost s boxy nepravidelně rozmístěnými, tlumené světlo a příjemná atmosféra, to bylo další, co si Filip uvědomil a vryl do paměti. Bohužel si ani nestačil všimnout názvu podniku.
Díky příjemně tlumenému osvětlení a nepravidelně rozestavěným boxům nevěděl Filip ani kolik se tu nachází lidí.
Ještě než se stačil pořádně rozhlédnout, přihnal se k nim číšník. Byl to mladý kluk příjemného zevnějšku s roztomilým úsměvem. A co Filipa udivilo, bylo jeho chování k Petrovi.
„Ahoj, Petře. Tak vás tu vítám. Místo máte rezervované.“
Filip se překvapené podíval po Petrovi, ale ten jen suverénně následoval číšníka.
Když se usadili do jednoho z boxů, obsluha jim zapálila svíčku a každému z nich podala jídelní a nápojový lístek. Potom číšník diskrétně odkráčel.
Petr rozevřel desky a začal pozorně studovat nabídku místního podniku. Jen tak mimoděk vyzval Filipa:
„Budu rád, když si dáš, na co máš chuť.“
„Ty jsi vykradl banku. Nebo snad vyhrál ve Sportce?“ podivil se Filip upřímně.
„To sice ne. Ani jedno, ale říkal jsem ti, že tě dnes zvu a to myslím vážně. Těším se na příjemné posezení s přítelem a navíc bych s tebou chtěl mluvit,“ odpověděl Petr a potom, co položil na stůl desky, vážně se podíval na Filipa. Toho to opět jen ujistilo, že Petra něco trápí nebo, že má něco na srdci.
„Tak co si dáte?“ zeptal se číšník, který se objevil u stolu tak tiše, že se ho Filip až lekl. Odkud přišel si ani nevšiml. Za to, čeho si nešlo nevšimnout, bylo jeho vykroucené chování. Bylo evidentní, že je gay.
Což v Praze nebylo zase tak neobvyklé, ale Filipa překvapovalo, jak se oba s Petrem znají. Odsud se asi znát nemohli, protože Filip nechtěl věřit tomu, že by Petr navštěvoval tyhle podniky. Ten byl zvyklý na jiné, veselejší, plné holek. A že by se znali odjinud, to se zdálo ještě podivnější, protože Petr se vždycky o gayích vyjadřoval všelijak, jen ne vlídně.
„Tak co sis vybral?“ přivedl Petr svou otázkou Filipa zpět do reality.
„No, když už jsi mne pozval, tak bych měl chuť ochutnat celý lístek,“ usmál se Filip. „Ale ve skutečnosti to nechám na tobě. Tedy co se pití týče. Jíst teď nebudu, nějak mne přešel hlad,“ dodal nakonec vážně.
„Och, děkuji za důvěru,“ usmál se Petr potěšeně. „Tak si dáme sedmičku bílého a jíst budeme později,“ řekl už k čekajícímu číšníkovi. Jeho objednávka byla splněna velmi rychle.
„Tak na co si připijeme?“ zeptal si Filip se skleničkou vína v ruce.
„Tedy jestli můžu, tak bych chtěl Filípku připít na tebe, naše kamarádství a budoucnost,“ pronesl Petr s vážnou tváří.
„Amen,“ pronesl si pro sebe Filip. Byl z jeho chování stále více nesvůj. Takového Petra neznal. Měl na jazyku i na srdci spoustu otázek a v hlavě se mu honily různé myšlenky, ale nevěděl, zda už je ta vhodná doba, aby se Petra na něco ptal. Cítil, že musí být trpělivý, než Petr sám uzná za vhodné, že nadešla ta správná chvíle.
Po chvilce se mezi oběma kamarády rozproudila příjemná zábava. Netrvalo dlouho a měli před sebou na stole další láhev vína.
Filip se cítil v Petrově společnosti dobře. Přestože cítil určité napětí, nebylo to nepřátelské. Spíše něco nevyřčeného viselo ve vzduchu. Přesto se oba dobře bavili.
Když dopíjeli druhou láhev, byli už příjemně naladěni. Petr objednal další sedmičku vína. Filip si mezitím odskočil na záchod.
„Copak se děje?“ zeptal se Petr s úsměvem, když viděl Filipovo překvapený výraz ve tváři po jeho návratu.
„Snad jsi nepotkal Santa Clause v létě?“ zažertoval Petr.
„Nic se neděje. Jen, všiml sis osazenstva tohodle podniku?“
„Jistě, co se ti na těch lidech nelíbí?“ divil se Petr. „Nebo tě snad někdo obtěžoval na záchodě?“
„To ne, jen jestli jsi si všiml, že jsou tu jen samý klučičí páry. A na některých je vidět, že po jiné společnosti ani netouží.“ dodal si odvahu Filip a řekl narovinu, co ho zaráželo.
„To je v pořádku,“ uculil se Petr. „A co chceš, aby sedělo v gay podniku za osazenstvo?“
„V gay podniku?“ vydechl překvapeně Filip a pátravě se podíval na Petra.
„Počkej, Filipe!“ zarazil ho Petr, když viděl, že chce ještě něco říci. „Ty máš něco proti gayům?“
„Ne, to ne. Vůbec ne,“ začal ho horlivě Filip ujišťovat. A byla to pravda. Jen mu to nešlo do hlavy z Petrovy strany. I přes vypité víno, nebo právě proto z toho měl v hlavě zmatek. A Filip neměl rád věci, kterým nerozuměl, nebo které si neuměl vysvětlit.
Zapálil si cigaretu, napil se vína a když postavil skleničku zpět na stůl, pátravě se podíval na Petra. Ten najednou viditelně znervózněl. Ačkoliv neměl Filip ještě dopito, sáhl po láhvi a chtěl mu dolít. Filip mu však přátelsky, ale důrazně sundal ruku z láhve a chytil jeho prsty do své dlaně.
„Nechceš mi, Petře, konečně něco říci?“
„Nevím, co máš na mysli?“ odpověděl Petr vyhýbavě a sklouznul pohledem někam do neznáma. Svou ruku však z Filipovy nevytrhl.
„Podívej, Petře,“ nadechl se Filip, aby si dodal odvahy. Konečně našel odvahu říci Petrovi, co měl na srdci a to bez ohledu na možné důsledky.
„Celou dobu mi tu vykládáš o kamarádství. Hostíš mě tu jako nějakého krále. Celý den jsi tajemnost sama. Zavedeš mně do gay podniku, velice dobře se znáš s číšníkem, na kterém je na hony znát, že nahou ženskou viděl jen jednou v životě, a to ještě, protože mu někdo podstrčil její obrázek. Tak co si mám myslet? Pokud tě něco trápí, tak to řekni narovinu.“
„Počkej, Petře!“ zarazil ho ještě Filip, když viděl, že se opět pokouší o nějaký úhybný manévr. Po celou tu dobu ho držel stále za ruku.
„Víš moc dobře, nebo by si už mohl vědět za tu dobu co se známe, že nejsem žádnej křivák a beru naše kamarádství vážně. Můžu tě ujistit, že pokud se něco děje, můžeš mi to klidně říct. Tak co?“ vyzval ho Filip slovy i pohledem.
Petr mlčel. Bylo vidět, že neví, co má říct, co má dělat. Bloudil pohledem všude možně, jen na Filipa se nepodíval. Přitom stále měl svou ruku v jeho dlani.
„Petře!“ vyzval ho Filip znovu.
„Opravdu nevím, co bych ti měl říci,“ zamumlal po chvilce Petr váhavě.
„Jak myslíš. Přemlouvat tě nebudu,“ zareagoval Filip spíš zklamaně, než naštvaně. Pustil Petrovo ruku ze své a postavil se.
„Každopádně ti děkuji za příjemný večer. Budu rád, když ti to budu moct oplatit. Teď už však musím jít. Měj se hezky,“ rozloučil se a odcházel.
„Počkej, Filipe,“ zarazil ho Petr. Řekl to tak nahlas, až se od některých boxů po nich podívali.
„Proč?“ zastavil se Filip. „Má to cenu?“
„Filípku, sedni si prosím,“ požádal ho zoufale Petr. Filip zahlédl v jeho očích slzy. A to nechtěl. To, co dělal nebylo lehké ani pro něho, ale nějak už musel donutit Petra, aby řekl, co se děje. Proto se posadil zpět na své místo. Vyschlo mu z toho všeho v krku a tak dopil svou skleničku vína najednou. K tomu si zapálil další cigaretu.
Petr nervózně dolil oběma víno a když si i on zapálil, podíval se zkoumavě Filipovi do očí. Ten jeho pohled vydržel a neuhnul. Cítil, že Petr je konečně rozhodnut mu říci, co se děje. Jen k tomu sbíral odvahu.
Nebyl hloupý a asi tušil, o co tu jde a proto chápal Petrovy rozpaky. Ale pokud to opravdu bylo to,co si myslel, tak se to týkalo i jeho a chtěl, aby mezi nimi bylo jasno.
„Dobře,Filipe. Stejně to jednou musí ven, tak už to nemá cenu tajit. Vždyť kvůli tomu jsem tě sem vlastně pozval. Jen chci ještě říci, že si tě vážím a ať už se mezi námi stane cokoliv, chci abys věděl, že tě mám rád.“ Po těchto slovech sáhl do zadní kapsy svých kalhot a vyndal přeložený list papíru. Ten mu podal.
Ten ho překvapeně vzal do ruky a když ho rozložil, uvědomil si, že je to výtisk z emailové schránky. Pomalu ho začal ho číst:
„Ahoj. Po delším váhání a po několika přečteních Tvého inzerátu, který mne velice zaujal, jsem se rozhodl Ti odepsat. Pokud je pravda, co o sobě píšeš, jsem přesvědčen, že oba hledáme totéž.
I já už delší dobu hledám kluka do života. Nestojím o lásku na jednu noc a nestojím ani o někoho, kdo vlastně neví, co chce. Jmenuji se Filip a je mi sedmadvacet let. Chtěl bych …. ,“ četl Filip polohlasně text emailového dopisu.
I když z počátku nepochopil o co jde, s blížícím se koncem dopisu to pochopil víc než jasně. O tom, že je to jeho odpověď na inzerát z gay seznamky ho utvrdilo, kromě jeho emailové adresy, ze které byl dopis poslán, i jeho telefonní číslo uvedené na konci dopisu. Věděl, že asi před třemi týdny na tento inzerát odpovídal.
Když to dočetl, vyděšeně i pohoršeně na list papíru civěl. Už pár hodin měl takové neblahé tušení, že Petr ví o jeho sexuálním zaměření, ale nechápal jak se mohl dostat k tomuto papíru. To nedokázal pochopit, protože si byl jist tím, že vždycky byl opatrný a snažil se vše kolem své orientace dělat tak, aby na to nikdo nepřišel.
„Co, co to má, Petře, znamenat?“ zeptal se ho po chvilce se staženým hrdlem.
„Promiň, Filípku. Nic zlého,“ usmál se na něho povzbudivě Petr a tentokrát pro změnu on jeho chytl za ruku a začal ho po ní něžně hladit.
„Má odpověď je ano. Tedy pokud to ještě platí?“
„Co jestli platí? Jaké ano?“ zíral na něho Filip nechápavě. Leccos mu už docházelo, ale spíše tomu nechtěl věřit.
„Mám tě už dlouho rád. A to nejen jako kamaráda a pokud je stále aktuální tvá odpověď na můj inzerát, tak budu šťastný.“
„Jaký tvůj inzerát?“ ptal se nechápavě. Popravdě měl i strach, že si tu s ním Petr jenom tak hraje.
„No přeci ten, na který jsi mi odpověděl,“ vysvětloval Petr trpělivě. A bylo vidět, že se mu konečně ulevilo. Tohle byl celý ten jeho problém, který ho trápil. Vůbec nevěděl, jak to má Filipovi říct. O tom, že je gay, samozřejmě věděl už dávno a o Filipovi to tušil, ale nebyl si tím jist. A to až do doby, než našel jeho odpověď na svůj inzerát. A i potom měl obavy, jestli si z něho Filip nedělá jenom legraci, nebo ho nezkouší.
„Chceš říci, že jsem odpovídal na tvůj inzerát?“ zeptal se ho Filip zoufale. Na jednu stranu z toho měl obrovskou radost, ale na druhou stranu měl strach, jestli si z něho přeci jen Petr neutahuje. Stále mu to pořádně nedocházelo.
Instinktivně sáhl po své skleničce vína a opět ji naráz vypil. Nebyl žádný velký pijan, ale tentokrát to ani nevnímal. Potom si zapálil cigaretu a to bez ohledu na to, že na popelníku mu jedna hořela. Bylo vidět, že nyní se celá situace otočila. Teď byl pánem situace Petr.
A ten to s ním plně prožíval. Moc dobře si dokázal představit, co teď Filip prožívá a cítí. A popravdě řečeno se začal o Filipa i bát. Nevěděl jak to celé přijme a hlavně zvládne. Moc rád by mu to ulehčil, ale nevěděl jak.
Nešlo si nevšimnout, jak Filip do sebe háže skleničku vína, jako by to byla voda, a to ho vyděsilo. Měl o něho strach, taky si s ním chtěl ještě promluvit a v koutku duše toužil potom, aby se spolu pomilovali.
„Zlobíš se na mne, Filipe?“ zeptal se ho starostlivě, když viděl jeho trápení.
„Ne, ne, vůbec,“ ujišťoval ho Filip překotně. A byla to pravda, jen si to potřeboval všechno v hlavě trochu srovnat.
„Ty jsi, Petře, věděl, že jsem na kluky?“
„Abych řekl popravdě, tak jsem to tušil. Napadlo mne to už dříve, asi půl roku potom, co jsem začal dělat s tebou v jedné kanceláři,“ spustil Petr. Cítil, že tohle teď Filip potřebuje slyšet a taky to byla věc, ze které se potřeboval vypovídat sám.
„Některé náznaky tvýho chování mě o tom přesvědčovaly, ale nikdy jsem si nebyl dostatečně jistej. A sám jsem neměl odvahu si něco začít, protože jsem se mohl mýlit. A bál jsem se, že se ztrapnim,“ omlouval se mu Petr i pohledem.
„Kolikrát jsem ti to chtěl už naznačit. Vždycky ses mi líbil a čím déle jsme se znali, tím víc jsem si byl jist, že tě i miluji. Jenže, když už jsem byl rozhodnutej, že ti to nějak řeknu, nebo naznačím, stalo se vždy něco, co mne od toho odradilo. Potom jsem si jen říkal, že si to jen namlouvám,“ povzdechl si Petr. O co by to vše bylo jednoduší, pomyslel si Petr sám pro sebe.
„A co mělo znamenat to tvoje oblbování těch tvých princezen. Vždyť všude máš pověst sukničkáře, který nenechá jedinou mladou holku bez poskvrny,“ pokračoval Filip ve svých otázkách.
„Ha ha,“ zasmál se Petr. „To vše byla jen kamufláž pro okolní svět.“
„Nechápu.“ divil se Filip. I když ve skutečnosti chápal moc dobře. Vždyť sám dělal něco podobného, i když ne tak okatě.
„Ale no tak, Filípku,“ ohradil se pobaveně Petr, který jakoby mu četl myšlenky.
„Copak ty jsi dělal něco jiného? Sám moc dobře víš jaký strach z prozrazení člověk prožívá. Proč ty sám jsi nás občas krmil povídačkama o nějaké holce? Proč ty jsi to přede mnou celou dobu skrýval?“
Filip jen mlčky souhlasně přikývl.
„Jednou večer, když jsi u mne spal, tak jsi se šel vysprchovat. Styděl si se tak, že jsi se přede mnou v koupelně ani nesvlékl. Celou dobu jsi čekal až vypadnu. Já jsem potom celou dobu přemýšlel o tom jestli jsi takový stydlivka nebo jen máš strach, protože o mě něco víš.“
„Aha, tak proto jsi se mnou celý týden nemluvil?“ zeptal se Filip konečně s úsměvem.
„Ale mluvil,“ hájil se Petr. „Jen jsem nevěděl, zda sis nevšiml, jak jsem byl tenkrát vzrušenej a čekal jsem jak budeš reagovat.
Chvilku bylo ticho. Bylo vidět, že Filip přemýšlí. Petr vzal láhev a chtěl oběma dolít zbytek vína. Ihned se ohlížel po číšníkovi, aby objednal další. Filip ho však posunkem zarazil a opět ho chytil za ruku.
„Jestli chceš, Petře, tak můžeme jít ke mně domů?“
Petr se na něho překvapeně podíval a Filip měl obavy, že si to vyložil jinak, než to myslel, proto začal rychle vysvětlovat.
„Samozřejmě nemusíme. Neboj se, netahám tě do postele. Jen jsem myslel, že budeme mít větší soukromí.“
„Neblbni, Filipe, já to nemyslel zle a přeju si to, jen jsem měl strach to navrhnout, protože jsem nechtěl, aby sis to samé myslel ty o mně.“
Filip dostal záchvat upřímného smíchu. Byl tak hlasitý až se po nich pár lidí pohoršeně podívalo. Jemu to však bylo jedno. Tím smíchem ze sebe uvolňoval všechny za ty roky nashromážděné obavy z prozrazení. Najednou se cítil šťastný a volný. Snažil se Petrovi omluvit, ale moc mu to nešlo, nemohl přestat a tak jen přerývaně koktal.
„Nic se neděje, Filípku,“ ujišťoval ho Petr.
„Co si ještě dáte?“ zeptal se číšník přivolaný hlasitým veselím od jejich stolu. Filip se na něho podíval. Jeho pohled mluvil jednoznačně. Nebyl opilý vínem, ale radostí a štěstím.
„Lukáši, nedáme se nic, zaplatíme,“ požádal ho Petr.
Když vystoupili z tramvaje, čekal je kus cesty potemnělou ulicí k Filipovi domů. Šli mlčky, přesto si rozuměli. Najednou ucítil Filip, jak ho Petr bere za ruku. Prvně v životě mu to nevadilo. I když se vždycky snažil o co největší opatrnost, aby nikdo z jeho okolí nevěděl o jeho sexuální orientaci. Teď však, když šli spolu za ruku, bylo mu to jedno a chtěl to vykřičet celému světu. Tak byl šťastný.
- K O N E C -