Vše v životě je jako kniha. Má svůj začátek i konec. I vztah dvou lidí. Někdy je ta kniha krátká, sotva rodokaps, jindy jde o několikasetstránkový román na pokračování. Někdy se najdou dva lidé, kteří, sotva se začnou poznávat, už se rozcházejí. Ale stává se i to, že se potkají dva lidé, kteří spolu vydrží mnoho let. Někdy až do smrti jednoho z nich.
A s takovou představou jsem šel do našeho vztahu i já, když jsem poznal svého partnera. Už při našem prvním setkání, které bylo po skoro dvou měsíční známosti po telefonu a smskách, jsem cítil, že je to zvláštní člověk, který mne přitahoval nejen svou krásou fyzickou, ale i duševní.
Stále jsme si měli co říci a ve chvílích, kdy jsme spolu mohli být, jsem byl nejšťastnější člověk. Měli jsme mnoho společných zájmů a přesto jsme v mnoha věcech byli každý jiný. Což nebylo na škodu. Naopak. To činilo z našeho vztahu to krásné. Nenudili jsme se spolu. Proto jsem nikdy nevěřil, že bychom dočetli naší společnou knihu, tak brzy.
Začali jsme spolu žít, mít společnou domácnost. Jezdili jsme spolu do přírody, na kolo, řešili klasické rodinné problémy, jako každý jiný pár. Jezdili na dovolenou, na výlety a chodili se bavit. Zlepšovali byt, pulírovali auto a prostě vše, co k normálnímu životu patří. Bylo to krásné.
Jenže nadešla chvíle, kdy jsme se najednou přiblížili ke konci naší společné knihy. Stránek ubývalo a já si uvědomoval stále silněji, že láska je sice krásná věc, ale pokud ji začne zastíňovat život vedle sebe, nikoliv život spolu, nemá ani láska šanci vztah udržet.
A tak se stalo, že jsme jednoho dne, naši knihu dočetli a náš vztah skončil. Skoro na měsíc přesně, po dvou letech. Bolí to a moc. Byly to nádherné dva roky života s člověkem, kterého mám stále rád a vážím si ho. Ty roky ve mně zůstanou zapsány nesmazatelně navždy a nikdy na ně nezapomenu. Ale raději jsem zvolil odchod ze vztahu v době, kdy máme ještě šanci zůstat přáteli, než ve chvíli, kdybychom se rozešli ve zlém a v nenávisti.
Mazlíčku, moc děkuji.